Medailony absolventů

Bohdan Pomahač

Rodák z Ostravy se stal mediální celebritou poté, co provedl vůbec první kompletní transplantaci obličeje ve Spojených státech (v květnu 2011) a celkově třetí na světě. V mládí vášnivý šachista vystudoval Lékařskou fakultu UP, po jejímž absolvování v roce 1996 odjel do Bostonu, kde dodnes působí v Brigham and Women´s Hospital. V roce 2000 se oženil s Hanou Augustinovou, rovněž lékařkou a absolventkou UP, se kterou mají dvě děti. V Bostonu, kde strávil Pomahač výměnný pobyt již během studií, působí jako šéf popáleninové kliniky a provozuje vlastní praxi plastické, rekonstrukční a estetické chirurgie. Do Česka se vrací alespoň jednou ročně.

„Těším se na všechno, co ještě může přijít,“ říká Bohdan Pomahač, nejznámější plastický chirurg světa a absolvent UP

Málokdo mohl neslyšet v posledním roce jméno Bohdan Pomahač. Od Japonska po Turecko o něm informovala média téměř bez přestání. Přitom si jeho jméno většina lidí spojí s jinými tvářemi než je ta jeho. Daleko slavnější se staly totiž obličeje, které tento špičkový plastický chirurg vrátil svým pacientům, těm, kteří díky němu přestali přežívat a začali žít.

Dopočítal byste se, kolik rozhovorů jste poskytl médiím během posledního roku?

Přesně nevím, řekl bych kolem stovky, ale hodně je odmítnuto naší nemocniční kanceláři pro public relations.

Předpokládám, že poté, co se vaše jméno začalo objevovat v desítkách médií po celém světě, se jistě zvýšil počet žádostí o vaši pomoc ze strany pacientů. Existují nějaké pořadníky operací, nebo je na vašem rozhodnutí, kdo se ocitne „ve vašich rukou“?

Na nezájem pacientů si nemůžu stěžovat. Snažím se ale pomoct všem bez nějakých filtrů, i když se soustředím vice na rekonstrukční a estetické problémy obličeje. Na operační rozvrh dáváme všechny různé typy operací. Určitě je plný na tři až čtyři měsíce dopředu, ale většina pacientů nepotřebuje naštěstí okamžitou pozornost.

Ve většině interview mluvíte o tom, že operace jsou společnou prací týmu lidí, nejen vaší. Kolik lékařů-chirurgů a pomocného personálu se podílí na jedné transplantaci obličeje?

To je oblíbená otázka všech žurnalistů. Lidí je na sále opravdu hodně, řada z nich pracuje na směny (instrumentářky, sestry), čímž čísla rostou. Hlavně je ale celá operace tak zajímavá, že chce být na přítomen každý. Ačkoliv není potřeba více než pěti šesti chirurgů, na sále jich máme zhruba dvojnásobek – nikdo si nechce nechat něco ujít. Rozhodně nikoho nevyháním. Myslím si totiž, že je to dobrý způsob zpevňování týmového přístupu a po pravdě řečeno, není až tolik operací, kdy bych se svými kolegy pracoval.

Jsou v takovém lékařském týmu i jiní Češi?

Ne.

Jak dlouho trvá příprava jedné transplantace obličeje? A jak dlouho samotná operace?

Příprava prvních operací trvala léta. V této době už řada pacientů, které vidím, zapadá do podobné nebo stejné kategorie, a po pravdě řečeno, chirurgická příprava je minimální. Příprava pacienta je ale dlouhá, trvá měsíce a zahrnuje důležitá vyšetření, stejně tak jako ohodnocení celkového psychického stavu pacienta a porozumění procedury. Samotná operace pak trvá mezi patnácti a dvaceti hodinami.

Vzhledem k nasazení americké armády v mnoha konfliktech po světě, je určitě v USA velké množství lidí, kteří přišli například o horní nebo dolní končetinu. V jednom rozhovoru jste řekl, že se sám o problematiku transplantace končetin zajímáte. Do jaké míry?

Provedli jsme už dvě oboustranné transplantace horních končetin a připravujeme další pacienty, takže bych řekl, že se o tuto problematiku zajímám velice.

V USA je systém financování nemocnic poněkud odlišný od toho u nás. Panuje mezi americkými nemocnicemi větší rivalita než v Česku?

Rozhodně. Je to v podstatě boj o pacienta. Náš systém nemocnic (Partners) zahrnuje krom Brigham and Women’s Hospital kde pracuji, i dalších zhruba deset nemocnic různých velikostí a specializací. Představujeme dominantní systém v regionu a výraznou sílu i z hlediska celých USA. Bostonu se říká Mekka medicíny.

Mají vaše úspěchy vliv např. na výši výzkumných grantů a dotací pro bostonskou nemocnici?

To dozajista mají. Byli jsme schopni získat celou řadu grantů, dohromady zhruba ve výši kolem šesti milionů dolarů. Nemocnice přitom díky fundraisingu vydělala přes deset milionů, jenom co já vím.

Snad to není tajemství, ale dostal jste někdy nabídku na změnu zaměstnání od „konkurenční“ nemocnice? Uvažoval jste nad ní, nebo je Boston už vaším skutečným domovem?

Nabídky se začínají objevovat, ale zatím nemám důvod nic měnit. Má práce je zajímavá a mám pro ni výborné podmínky. Všechno je rozjeté a asi bych nerad někde začínal úplně znova. Určitě ale dojde k momentu, kdy nabídky budou zajímavé, a tak nemůžu zcela jistě vyloučit, že bych někdy šel jinam.

Vy sám jste do USA odešel hned po studiích. Pokud by chtěl mladý lékař v Česku jít za prací do zahraničí, tak byste mu doporučil „otrkat se“ nejdřív v českých podmínkách nebo rovnou vyrazit na zkušenou do ciziny?

Lékařský trénink je v USA poměrně dlouhý, zejména pro chirurgické obory, a pokud začnete v jiné zemi, budete si muset úplně vše znovu zopakovat, takže „otrkávání“ se doma je podle mého názoru ztráta času. Navíc, v porovnání s mediky v USA jsou naše praktické znalosti po promoci daleko menší. Postarat se o základní péči chirurgického pacienta na JIPce nebo i na běžném lůžku jsem já například po příchodu do USA prakticky neuměl.

Jak vzpomínáte na svá studia v Olomouci? Dala vám něco nad rámec praktických znalostí a dovedností?

Byla to nádherná léta, na která budu vzpomínat celý život. Olomouc je úžasné město a doba studií se už prostě nevrátí. Zároveň nejsem člověk, který by si přál vracet čas. Co dělám teď, je vynikající, moc si to užívám a baví mě to daleko více než to, co jsem dělal před pěti deseti lety. Těším se na všechno, co ještě může přijít!

V Česku se pohybujete relativně často. Sledujete při svých návštěvách nebo i z Bostonu českou chirurgii a její vývoj?

Sleduji publikace v časopisech svého oboru, ale obecně jen ty nejkvalitnější z oblasti medicíny, například New England Journal of Medicine. Bohužel se v nich články českých chirurgů neobjevují, takže nevím, co se „doma“ děje.

Myslíte, že se dá obecně říci, že kvality českých lékařů nijak nepokulhávají za kvalitami lékařů v západní Evropě či v USA? Dá se podle vás říct, zda existuje nějaký nevyužitý potenciál v českém lékařství?

Otázkou je, jak kvalitu posuzujete. Lidé jsou v průměru stejně chytří jak v Čechách nebo v Evropě, tak i v USA. Na druhou stranu špičkový americký postgraduální trénink nemá v Česku, ani i v Evropě obdoby. Stejně tak strukturovanost systému dlouhodobého vzdělávání. Takže i když vyberete ty nejlepší absolventy a dáte jim ten nejlepší trénink, tak si myslím, že je těžké s tím konkurovat kdekoliv na světě.

Myslíte si, že vaše děti půjdou jednou ve vašich stopách a zatouží po medicíně?

Děti jsou ještě malé, ale určitě je budu podporovat v jakémkoliv rozhodnutí.

Jak vypadá všední den Bohdana Pomahače?

Vstávám brzo a domů se vracím pozdě. Dvanáct hodin v práci denně je asi standard, ale to za předpokladu, že nejsou žádné mrtvé momenty a vše probíhá s maximální efektivitou. Snídaně ve výtahu po cestě na vizitu, a pokud je na oběd čas, tak asi deset minut. Následují meetingy, operace a někdy obojí zároveň.

A co pro vás představuje slovo relaxace?

Dlouho se vyspat, dát si v klidu kafe, přečíst noviny, zahrát si tenis nebo být u moře a užívat s windsurfing. Hrát si s dětmi, plánovat s manželkou...

Jen ze zvědavosti… Sledujete někdy televizní seriály z nemocničního prostředí?

Kromě sportu, a i to jen poměrně zřídkakdy, se na televizi opravdu nedívám.

A na závěr - jak vyslovují Američané vaše jméno? Vědí vaši kolegové, v jakém slovu má základ vaše příjmení?

Některým jsem to vysvětlil, ale většinou s výslovností bojují. „Pomahač“ jimi vyslovený zní jako „tomahawk“, a to dodává mému jménu zcela jiný rozměr (smích).

Ptal se Ondřej Martínek foto: archiv UP, archiv FNO, archiv B. Pomahače

Vít Pohanka

Vít Pohanka vystudoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UP v Olomouci, v roce 1989 se aktivně podílel na listopadových událostech v Olomouci jako člen studentského stávkového výboru. V devadesátých letech pracoval v České televizi, v pařížské pobočce UNESCO a jako redaktor BBC v Praze a v Londýně. Od roku 2002 je zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu (na Balkáně, v Kuvajtu a Bruselu, od roku 2008 ve Washingtonu). Nejvíc o něm bylo slyšet v roce 2004, kdy byl spolu s redaktorem a kameramanem ČT unesen iráckými ozbrojenci.

Z Olomouce na Guantanámo s Vítem Pohankou

V představách většiny lidí je věznice Guantanámo synonymem pro porušování lidských práv a mučení vězňů. Jak ale vypadá Guantanámo ve skutečnosti?

Musím předeslat, že jsem viděl jen to, co mi místní posádka vidět dovolila. Nemohl jsem mluvit s vězni a nedostal jsem se do nejpřísněji střežené části věznice, kde jsou ti „nejcennější“ vězni, jak jim vojáci říkají. Ale strávil jsem tam několik dnů a troufám si tvrdit, že obraz Gauntanáma jako nějaké mučírny je mylný. Tím nechci v žádném případě říct, že by tam panovaly nějaké idylické poměry. V těch přísněji střežených částech tábora musejí například dozorci nosit ochranné plexisklové štíty. Vězni prý často protestují proti svému zadržování jediným způsobem, který jim zbyl: házejí po nich výkaly. Jenže dnes už má každý ze zadržovaných až na dvě výjimky právníka. Kromě kongresmanů a jiných politiků jezdí na Guantanámo i zástupci nevládních organizací jako je Human rights Watch. Lidé z Červeného kříže tam jezdili od samého začátku. Je těžko představitelné, že by posádka na Guantánamu byla tak hloupá, že by si dovolila ještě dnes dát jakoukoli příčinu ke stížnosti na týrání. Myslím, že největší nedorozumění je v tom, že se v médiích stále objevují dokola fotografie a záběry z prvního provizorního tábora X-ray, kde byli vězni ale jen asi 4 měsíce. To jsou ty fotky cel, které vypadají jako klece, fotky klečících vězňů v oranžových kombinézách se zavázanýma očima. Tak už to na Guantanámu opravdu nevypadá.

Jak se na existenci takovýchto zařízení dívají sami Američané?

Nerad se odvolávám jen na výsledky průzkumů veřejného mínění, ale tady si asi jinak nepomůžu. Ještě na začátku roku hlásil například průzkum pro Washington Post, že většina Američanů souhlasí s prezidentem Obamou a chce Guantanámo zavřít. Pak začaly vycházet najevo plány, podle kterých by přinejmenším část z vězňů měla skončit v samotných Spojených státech. To se podle všeho odrazilo na tom, že je podle pozdějšího průzkumu pro Washington Post a stanici CBS víc Američanů PROTI zavření Guantanáma, než PRO. Myslím, že záleží na tom, jak se zeptáte. Když položíte otázku: Je správné, aby dál existovalo zařízení, kde jsou drženi lidé bez řádného soudu? Většina Američanů vám samozřejmě řekne, že ne. Když se zeptáte: Chcete, aby byli do věznic ve Spojených státech převezení nejnebezpečnější teroristé z Guantanáma, kteří přísahají, že budou zabíjet Američany, dokud sami nezemřou? Troufám si odhadnout, že vám větší část občanů Spojených států řekne, že nikoli.

Vy sám máte s vězněním osobní zkušenost z doby, kdy vás unesli v Iráku. Jak vzpomínáte s odstupem pěti let na situaci, kdy jste byl společně s Michalem Kubalem a Petrem Klímou unesen iráckými ozbrojenci?

Prozaicky a snad už i s dostatečným odstupem. Jsem rád, že jsme to přežili a že to nebylo horší. Několik měsíců po nás tam třeba drželi dva francouzské kolegy podstatně déle. Byla to zkušenost, která mne určitě poznamenala, ale jsem rád, že jsem obrátil list a nejsem už navždy „ten, co ho unesli v Iráku“. To, že jsem pak byl zpravodajem v Bruselu a teď ve Washingtonu mi v tom hodně pomohlo.

Jak vás ovlivnila jako novináře tato drsná zkušenost? Či vaše přítomnost v iránském Bámu po tragickém zemětřesení o rok dříve, při němž přišlo o život téměř třicet tisíc lidí?

Často mne napadá, že si ani my Češi a vůbec všichni lidé žijící ve více či méně dokonalých demokraciích neuvědomujeme, jak dobře se máme. Mimochodem, ten zážitek z Bámu mne asi jako člověka poznamenal víc. Vidět tolik mrtvých najednou je prostě něco těžko sdělitelného. Mohl bych vám vyprávět o malých balíčcích z koberců, ze kterých koukají ven dětské nožičky, ale stejně ten zážitek nesdělím. Tak se s tím musím vyrovnat sám. Jako asi i jiní lidé a kolegové, kteří podobné situace zažili .

Už dva roky pracujete jako zpravodaj v USA, předtím jste byl v Bruselu... Chtěl byste se ještě někdy vrátit jako novinář zpět do rizikových oblastí?

Ano. Moc. Jen nevím, jestli mne tam pustí rozhlas a manželka.

Asi by vás v listopadu 1989, když jste promlouval ke stávkovému výboru, nenapadlo, co vše vás v životě potká...

Ale kdež. Koho by to napadlo. To myslím obecně i osobně. Abych to vysvětlil: Kdybyste mi před dvaceti lety řekl, že budu novinář, zažiju něco dramatického v Iráku, pak budu ve Washingtonu, nepřišlo by mi to v tehdejší euforii neuvěřitelné. Ale když teď zdálky sleduji podivné příhody a peripetie českého politického života, opravdu nevím, kdo je pro mne jako pro občana důvěryhodný jako můj zástupce v parlamentu. A kdybyste mi řekl, že půjdu k volbám za dvě desítky let nerad, protože nebudu vědět, koho mám volit... to bych vám tenkrát nevěřil. Ono by se chtělo říct, že nechuť jít k volbám je možná jedním z projevů vyspělé demokracie. Lidé už prostě necítí tu naléhavou potřebu něco změnit, jako jsme ji cítili v roce 1989. Jenže tohle je jiná nechuť. Tohle je spíš bezradnost. Aspoň v mém případě. Já jinak chodím k volbám rád, to mi věřte. Ale na ty příští se netěším. A to jsem byl ještě před pár lety v Bruselu rád, že můžeme volit i my v zahraničí na české ambasádě. Teď z té představy nijak neplesám a něco takového jsem před dvaceti lety opravdu nečekal.

Je to již dvacet let, co jste byl jednou z vůdčích osobností listopadových událostí v Olomouci, kde jste tehdy studoval. Jaké jste měl pocity, když se „daly věci do pohybu“?

Já vám ani nevím, jestli se to dá nějak jednoznačně popsat. Samozřejmě jsem měl pocit radosti a euforie. Ale šlo to všechno tak nějak hrozně rychle dopředu. Ono je dneska s odstupem jasné, že k něčemu takovému dojít muselo, Sovětský svaz byl slaměný panák, v Polsku vyhrála Solidarita už v červnu 1989, Maďaři začali pouštět němce z NDR do Rakouska v létě, Berlínská zeď padla pár dnů před 17. listopadem atd. atd. atd., jenže já byl tenkrát asi tak natvrdlý, že mi to pořád nedocházelo a pořád jsem měl strach, že může nastat nová mela, nějaký zásah zvenčí jako v roce 68. Ale v listopadu 89 už mi to bylo fuk a řekl jsem si no a co. Bylo to asi takové kolektivní hrdinství v době, kdy už je skoro po všem. Prožíval jsem to nicméně velmi intenzivně a radostně.

Byl vůbec čas na obavy z možného postihu ze strany režimu, nebo všechny myšlenky na něj zastínily práce a euforie?

Já měl spíš strach, že to nadšení nevydrží dost dlouho na to, aby komunisté padli. Upřímné obavy ze zásahu režimu jsem měl do generální stávky v pondělí 27. listopadu. Pak se za několik dnů dohodli Gorbačov s Bushem na Maltě a bylo jasné, že režim definitivně padl.

Vzpomenete si na nejsilnější zážitek z té doby?

Když jeden z vyučujících na Filozofické fakultě UP, člen KSČ, už někdy v prosinci vysvětloval sám své nepochopení situace (jeho slova) na začátku stávky. Možná to neřekl přesně takhle, ale smysl byl: „no jo, vždyť já jsem nemohl vědět, jak to dopadne!“ To mi utkvělo v paměti jako průzračný příklad myšlení mnoha lidí.

Dvacet let je dost dlouhá doba na to, aby mohl člověk rekapitulovat vývoj v zemi, s níž je neodbytně spjat nejen jako její občan, ale také jako novinář a přímý účastník Listopadu. První rektor UP Josef Jařab nahlíží na ty dvě dekády vývoje demokratického státu skepticky. Jaký je váš hodnotící pohled?

Já jsem před 5 lety strávil asi týden formulací odpovědi na zhruba stejnou otázku, kterou mi položil jeden přítel ze Spojených států... Tak nevím, jak se k tomu postavit. Ale dobře, zkusím být stručný: pokračování komunistického hnusu si nedokážu představit. Já bych v tom Československu, které jsem znal v 80. letech, když jsem byl mladý a plný plánů, prostě nezůstal. To, co z Československa zbylo, považuji za svůj domov a pořád se tam rád vracím. Bez ohledu na to, jak vypadá politika nebo společenský život. To asi jasně vypovídá o tom, že je to podle mého lepší teď, než to bylo předtím. Nejsem žádný nacionalista, ale všude v cizině říkám, že jsem Čech a nestydím se za to. A ještě jednu věc bych zmínil. Já jsem byl také mnohokrát na Balkáně. Hlavně v Bosně a v Kosovu. Jsem opravdu hrdý na to, že se Československo rozdělilo tak, jak se rozdělilo. Na to bychom neměli zapomínat.

V roce 2004 jste v rámci Academia filmu Olomouc řekl, že je otázka, jestli měla být tehdy zakázána komunistická strana a že pokud měla být zachovaná právní návaznost na tehdejší platný právní řád, nebylo možné postavit ji mimo zákon. Dnes, o pět let později, jste stále téhož názoru?

Ano.

Souhlasíte se zahraničními médii, která tvrdí, že se u nás politická situace a vývoj stávají „poněkud nepřehlednými“?

Nesouhlasím. Je to horší. Z české politiky se totiž stal takový guláš, že by to ani Maďaři nesvedli. Česká politika je pro mne natolik nepřehledná, že opravdu nevím, koho volit. Ne kvůli nějakým osobním antipatiím nebo předsudkům. Ale já opravdu nevím, která strana je která, a co chce. Jedinou výjimkou jsou komunisti. Ti jsou průhlední a mají pevně stanovené cíle. Jak vyplývá z odpovědi na předchozí otázku, já jsem přesvědčený, že pokud měly platit zákony, tak se komunisti prostě nedali jednoduše „zakázat“. Ale to neznamená, že bych k nim s přibývajícím věkem cítil jako k politické straně jakékoli sympatie.

Jak hodnotíte vývoj české žurnalistiky a mediálního prostředí za těch dvacet let? Nakolik se liší od žurnalistiky americké?

Vezmu t y odpovědi popořadě: 1. Pozitivně. 2. Výrazně.

Jaké jsou vaše nejbližší pracovní plány?

No, teď tady máme dvě a půl hodiny po půlnoci. Tak si půjdu lehnout, abych dokázal ráno rozumně vstát a připravit se na nějaký vstup, až budete mít na Moravě odpoledne.

Jak často se jako zahraniční zpravodaj vídáte s rodinou?

Manželka a dvě děti jsou tady se mnou. Takže pokud nejsem mimo Washington, vídáme se jako běžná česká rodina. Často jsem pravda z domu, minulý týden například od pondělka do soboty nejdřív v New Yorku na Valném shromáždění OSN a potom v Pittsburghu na summitu zemí G20. Ale to je spíš výjimečné. Obvykle vyjíždím spíš tak na dva tři dny.

Markéta Záleská

absolventka FF UP, obor čeština – francouzština. Je předsedkyní správní rady občanského sdružení Muzeum Olomoucké pevnosti, která se snaží o revitalizaci Korunní pevnůstky. Žena olomouckého regionu pro rok 2010 Markéta Záleská je mj. hlavní iniciátorkou farmářských trhů v Olomouci. V letech 2002-2006 byla předsedkyní kulturní komise Rady města Olomouce, svůj podíl práce má také na vzniku informačního centra v Olomouci. Dlouhá léta pracovala v poslanecké kanceláři MUDr. Mgr. Ivana Langera. V současné době učí externě na Vysoké škole logistiky v Přerově a mj. se věnuje překládání. Pro český trh společně s manželem připravili již několik desítek knih, filmů i seriálů, pro dabing, například Gladiátor, Alexandr Veliký, Million Dollar Baby, Říkejte mi Kubrick, Sherlock Holmes, Nebožtíci přejí lásce, Rodina Sopranů a další. V roce 2005 byli nominováni na cenu Magnesia Litera. Jejich nedávný překlad - kniha Michaela Chabona Židovský policejní klub – byl vyhlášen sci-fi knihou roku.

Co si myslí o Markétě Záleské?
PhDr. Tomáš Hrbek, dřívější kancléř UP současný člen představenstva olomoucké židovské obce a redaktor časopisu Chachejnu

Markéta Záleská je cílevědomá, pracovitá a vytrvalá. Umí vyjednat dobré podmínky pro záměr, za kterým stojí. Dovede vést jednání, na které je vždy dobře připravena, k rychlé dohodě zúčastněných. Tak jsem ji poznal v čele kulturní komisi při Radě města Olomouce i v pozici ředitelky o. s. Muzeum olomoucké pevnosti.

„Když si člověk jde za svým cílem, lze jej naplnit,“ vzkazuje Markéta Záleská studentům Univerzity Palackého

Procházím historickou částí Olomouce a přemýšlím o tématech, která bych neměla opomenout v rozhovoru s absolventkou Univerzity Palackého Mgr. Markétou Záleskou. Je nad míru jasné, že si totiž budu muset vybírat, neboť Markéta Záleská je velmi činorodá žena a obsáhnout její aktivity v krátkém rozhovoru nebude možné. Předsedkyně občanského sdružení Muzeum Olomoucké pevnosti, která se mj. věnuje překladům, je také hlavní iniciátorkou olomouckých farmářských trhů. Markéta Záleská se pro rok 2010 stala také ženou olomouckého regionu v anketě Olomouckého deníku. Je absolventkou Filozofické fakulty z roku 1990, oboru Čeština – Francouzština FF UP, a jak mi sama ve své kanceláři v Michalské ulici záhy sděluje, právě atmosféra revolučního období přispěla k tomu, že na UP nedokončila další studovaný obor, Španělštinu. „Jednoduše řečeno, tehdy byly na práci důležitější věci...,“ říká už v průběhu naší rozmluvy pro Žurnál UP:

Jak dnes vzpomínáte na dobu studií?

Katedru romanistiky FF UP mám v paměti s přízviskem rodinná. Tehdy nás na romanistice totiž bylo všehovšudy osmnáct a většina z vyučujících k nám přistupovala nadmíru přívětivě. Pro mne to bylo velmi zajímavé období. Na rozdíl od ostatních studentů jsem byla samouk. Francouzštinu jsem na střední škole nestudovala. První, koho jsem slyšela mluvit francouzsky naživo, byl přednášející u přijímacích zkoušek. O to víc mě to motivovalo k tomu, abych všechny nedostatky dohnala, abych se neustále zlepšovala. Fascinovaly mne znalosti např. prof. Jiřího Látala či doc. Vladimíra Hořejšího. A tak přesto, že jsem měla původně jiné plány – chtěla jsem hrát divadlo – studium francouzštiny mne velmi bavilo a nasměrovalo mne k frankofilství jako takovému. Vše, co se Francie týká, jednoduše miluji. Jen abych nezapomněla: jestliže jsem zmínila dvě jména, neměla bych opomenout třetí - často vzpomínám také na vynikající Annu Mohaplovou, která nás učila španělštinu.

Na své alma mater jste po absolutoriu pak ještě chvíli zůstala...

Ano. Na katedrách FF UP byla v porevolučním období vytvářena asistentská místa, a tak nejen já, ale i další dvě kolegyně, jsme zde další rok zůstaly v asistentských pozicích. Učila jsem mj. pedagogické pracovníky různých fakult UP italštinu. Už v průběhu roku jsem se ale začala věnovat i dalším aktivitám. Učila jsem italštinu i francouzštinu v soukromé škole Lingua Centrum a začala jsem se věnovat také průvodcovské činnosti. Tato práce mne pak provázela až do roku 2003. V té době jsem pracovala i v novinách, později jsem v bývalém Studentcentru v Křížkovského ulici provozovala dokonce i kavárnu, kde jsem pořádala různé kulturní akce. Za tehdejších podmínek byla má vize bohužel nereálná. Zkušenost to však byla velmi cenná.

Celkem dlouhou dobu jste pak pracovala v Poslanecké kanceláři dr. Ivana Langera. Jak na toto období vzpomínáte?

Svým způsobem to byla činnost jakéhosi ombudsmana. Práce v poslanecké kanceláři totiž není o politice, jak si mnozí myslí. Čtrnáct let jsem se věnovala lidem, kteří za mnou dnes a denně, od rána do večera chodili s nějakým problémem k řešení. Shrnula bych to asi takto: člověk byl psychologem, právníkem i knězem. V místnosti, v níž právě rozmlouváme, tak s konkrétními problémy seděla i řada lidí z Univerzity Palackého.

Jste mj. předsedkyně občanského sdružení Muzeum olomoucké pevnosti. Vznikající Pevnost poznání UP je součástí tohoto areálu. Jak jste se k této práci dostala?

V letech 2002–2006 jsem byla předsedkyní kulturní komise Rady města Olomouce. Díky této práci a zájmu o historii jsem věděla o opomíjených olomouckých fortech a vojenských památkách. Sešlo se několik lidí, které spojoval zájem oživit vojenskou historii města. Začala jsem tedy cíleně navštěvovat olomoucké památkáře, historiky i akademiky z Univerzity Palackého a projekt jsme postupně rozjeli.

Občanské sdružení Muzeum olomoucké pevnosti vzniklo v roce 2007. Rekonstrukce v areálu Korunní pevnůstky s cílem vybudovat zde oddechové centrum pro širokou veřejnost, začala v roce 2008. Ráda bych zdůraznila, že areál Korunní pevnůstky je unikátní v tom, že se jedná o poslední ucelený zbytek barokní bastionové pevnosti z doby Marie Terezie. Sestává ze čtyř objektů. Zpočátku jsme začali opravovat hradby, v současné době dokončujeme rekonstrukci barokní prachárny, kde chystáme muzeum opevnění a kde se tedy bude moci člověk seznámit s vojenskou historií Olomouce. Dalšími objekty v areálu jsou strážnice a dva dělostřelecké sklady. Ten velký by se měl brzy rekonstruovat v Pevnost poznání. Celý areál jsme vyčistili a podle historických plánů jsme vymodelovali v původních místech valy s nájezdy pro děla. Jen pro ilustraci: pouhé inženýrské sítě stály 20 mil. korun. Díky dotacím a sponzorským darům bylo do současné doby do Korunní pevnůstky investováno téměř 45 mil. korun.

Jen tak mimochodem, čí je to majetek?

Areál je majetkem občanského sdružení Muzeum olomoucké pevnosti, objekt dělostřeleckého skladu, který se má měnit v Pevnost poznání, jsme prodali Univerzitě Palackého za symbolickou jednu korunu. V našem občanském sdružení pracují lidé spojení s Univerzitou Palackého. V této souvislosti bych ráda vyzdvihla např. práci PhDr. Michaela Viktoříka z Katedry historie FF UP, který o pevnosti připravuje výjimečnou publikaci. Nemůžu nevzpomenout také výjimečnou spolupráci s PhDr. Tomášem Hrbkem, dřívějším kancléřem UP. A na projektu Pevnost poznání má velkou zásluhu Mgr. Blanka Krausová z Přírodovědecké fakulty UP.

Vybudovat Pevnost poznání byl od prvopočátku záměr v projektu Korunní pevnůstka?

Ano. V základních idejích projektu revitalizace Korunní pevnůstky jsme měli uvedeno, že součástí nového areálu bude i vědecké centrum. Byli jsme si vědomi, že nemůžeme vybudovat konzervativní muzeum, které lidi nepotáhne, ale že musíme vybudovat něco interaktivního, zajímavého, jednoduše něco, co v regionu není.

S iniciativou Pevnosti poznání pak přišla Přírodovědecká fakulta sama a my jsme za tuto aktivitu velmi rádi.

Na Univerzitě Palackého jste studovala francouzštinu a po celá léta se věnujete také překladům...

Překlady jsou mým potěšením. Začínala jsem s překlady z francouzštiny, pracovala jsem na odborných publikacích o Muhammadovi, Jamesi Joyceovi atd. Poté jsem začala překládat z angličtiny s manželem, který se překladům věnuje na plný úvazek.

Co by neměl překladatel postrádat? Máte nějakou radu pro studenty?

Myslím si, že člověk, který si stanoví svůj cíl a pevně za ním jde, dosáhne na něj.

Překladatel by určitě měl mít všeobecný rozhled. Měl by mít hodně načteno a měl by mít jazykový cit. Myslím si, že by měl mít i jakousi míru empatie v normálním životě, protože to se do překládání velmi promítá. Stručně řečeno: překladatel se musí umět dostat autorovi „pod kůži“. Překladatel se musí umět vnořit do obsahu knihy a v podstatě jej prožít na vlastní kůži, a to bez schopnosti empatie nejde. Také si myslím, že překladatel by měl mít v sobě touhu stále se sebevzdělávat, dozvídat se nové věci. S každou knihou se totiž dostane do jiného prostředí. Já tuto skutečnost vnímám jako nesmírně obohacující.

Na čem aktuálně pracujete?

S manželem jsme nedávno dokončili práci na knize Boxer, brouk pro nakladatelství Odeon, překlad filmu Rebel bez příčiny pro dabingové centrum České televize a první sérii seriálu Borgiové pro HBO.

Čemu v současné době věnujete nejvíc času?

Korunní pevnůstce. Dost se věnuji i olomouckým farmářským trhům. Tíhnu k zdravějšímu životnímu stylu a s farmářskými trhy jsem v Olomouci chtěla oživit něco, co zde má historickou tradici. V hlavě mám už další dva projekty, ale protože jsou ve stádiu prvopočátku, zatím o nich pomlčím.

A už brzy budu moci předávat své zkušenosti studentům Vysoké školy logistiky v Přerově, kde učím cestovní ruch. Obloukem jsem se tedy vrátila i k tomu, čemu jsem se věnovala bezprostředně po studiích.

Kde jste byla na dovolené?

Na Šumavě, kde bylo krásně. Jezdili jsme po zapomenutých místech, kde nebyli téměř žádní turisté. Šumava má neuvěřitelný genius loci, vůbec se mi odtamtud nechtělo.

Předpokládala bych, že mi odpovíte: ve Francii, Itálii... Francii milujete, nechtěla jste tam někdy žít?

Ne, jsem patriot. Odmítla jsem i nabídky pracovat a bydlet v Praze, natož žít v cizí zemi. I když mne v Olomouci spousta věcí trápí, toto město mi přirostlo k srdci. Chtěla bych spíše přispět k tomu, aby nedostatky, které v Olomouci spatřuji, byly řešeny.

Zmínila jste farmářské trhy, které se opět stávají olomouckou součástí. Kdo je v Olomouci a jeho okolí vlastně farmář?

Máte výhrady ke slovu farmář v prostředí úrodné Hané? Řekla bych, že farmář je ekvivalent pro slovo hospodář. I když je naší krajině asi bližší hospodář, slovo farmář se za první republiky užívalo. Tímto neříkám, že k přejmenování trhů nemůže dojít. Klonila bych se k variantě selské trhy. Je totiž pravda, že názvem „farmářské“ jsme chtěli trh zviditelnit. Dnes už funguje slušně, lidé si, myslím, na něj zvykli. Aktuální otázkou je, kam se přesune v následujícím období, neboť Dolní náměstí brzy projde velkou rekonstrukcí. V příštím roce bychom chtěli vyzkoušet kombinovaný model pořádání trhu v pátek i v sobotu, aby byl přístupný více zákazníkům.

Co Vás na Olomouci trápí? Co Vám aktuálně - nejen v Olomouci - vadí?

Snad jen, že stále nedokážeme dostatečně využít obrovský potenciál, který Olomouc má, protože je v některých ohledech zapouzdřená v jakési hanácké letargii. Postrádám zde osvícenější, koncepčnější přístupy, které jsou na první pohled patrné v jiných městech, příkladem budiž třeba Litomyšl nebo Písek. A co mi vadí obecně? Nedostatek komunikace a pochopení a negativizmus.

Ptala se Milada Hronová, Foto: se synem Samuelem v Provence, archiv Mgr. Markéty Záleské

Iva Machová

Dr. Iva Machová působí jako odborná asistentka na Katedře sportů FTK UP. Věnuje se didaktice atletiky a atletice osob s tělesným postižením. Absolventka oboru Tělesná výchova - Matematika na FTK UP z roku 2002 a v tomtéž roce také absolventka studia European Master Degree in APA v belgickém Leuvenu tráví odmalička svůj čas především na atletických stadionech. Možná, kdyby se ve své oblíbené disciplíně – hod oštěpem – nezranila, dokázala by víc. Ale osud asi chtěl, aby se přemístila k jiné atletické kategorii -­ hod diskem, vrh koulí - a potkala tak Evu Kacanu, dnes mj. držitelku zlaté medaile na Paralympijských hrách v Pekingu. Životní krédo: Co mě nezabije, to mě posílí.

Mohla učit na střední škole, místo toho přednáší na univerzitě a věnuje se handicapovaným sportovcům. Seznamte se, prosím: Iva Machová, osobní trenérka roku 2008.

Při příležitosti Vyhlášení cen desítky nejlepších handicapovaných sportovců za uplynulý rok se odborná asistentka Univerzity Palackého dr. Iva Machová stala Osobní trenérkou roku 2008.

„Tohle je mé první ocenění po několika letech usilovné práce,“ říká Iva Machová z Katedry sportů FTK UP pár dnů poté, co 17. března slavnostně obdržela diplom Českého paralympijského výboru za trenérskou práci. Stalo se tak především proto, že k medailovým příčkám přivedla atletku Evu Kacanu. V této souvislosti poskytla Žurnálu UP rozhovor:

Diplom Českého paralympijského výboru je pro vás jakousi satisfakcí za roky práce. Jaká slova vás napadají při vzpomínce na nedávný večer v pražském TOP hotelu?

Napadá mne hlavně jedno slovo, radost. Skutečně jsem měla z tohoto ocenění velkou radost.

Jste absolventkou oboru Tělesná výchova – Matematika pro střední školy. Jak jste se dostala k problematice sportu handicapovaných?

V průběhu studia na UP jsem hodně cestovala a jako většina lidí jsem vůbec nevěděla, že existuje obor na FTK UP, který se zabývá sportem handicapovaných nebo sport handicapovaných vůbec. Stalo se tak až v pátém ročníku, kdy jsem byla na praxi. Ve třídě, v níž jsem učila, byl handicapovaný syn jedné tamní paní učitelky. Tento hoch, po dětské mozkové obrně, nebyl zařazován do hodin tělesné výchovy, protože si jeho paní učitelka netroufala vzít na sebe riziko, mít v hodině tělocviku dítě s tělesným postižením. Věděla jsem však, že ten chlapec hraje s rodiči volejbal, jezdí na lyže atd. Nedalo mi to a vydala jsem se na Katedru aplikované tělesné výchovy s prosbou o informace a v první kanceláři potkala prof. Hanou Válkovou. Na dotaz, zda bych nemohla navštěvovat nějaký seminář nebo kurz, z něhož bych se alespoň ve zkratce dozvěděla, jak pracovat s dítětem s tělesným postižením v hodinách tělocviku mi odpověděla: „Umíte anglicky?“ A paralelně s mým souhlasným kývnutím dodala: „Pojedete do belgického Leuvenu.“ Po chvíli váhání – měla jsem půl roku do konce studia – jsem souhlasila a během šesti měsíců studia v Belgii a následném obhájení práce v angličtině jsem ukončila studium European Master Degree in Adapted Physical Activities. Studium v zahraničí byla pro mne obrovská zkušenost. Když jsem se vrátila a dokončila studium na UP, nabídla mi prof. Válková možnost doktorského studia v oboru kinantropologie, které jsem ukončila loni obhájením práce na téma Vývoj podmínek sportovní přípravy vrcholových sportovců s tělesným postižením v atletice.

Jak do této „dráhy“ vstoupila E. Kacanu, v současné době třetí nejlepší handicapovaná sportovkyně roku 2008?

Opět prostřednictvím prof. Válkové. Už když jsme se s prof. Válkovou viděly na počátku mého doktorského studia, řekla mi: „Mám tady vozíčkářku, která by se ráda věnovala atletice. Zkusíte to s ní?“ A já opět souhlasila. Eva byla úplná začátečnice v atletice, já byla začátečnice v praxi s handicapovanými. A tak jsme se učily navzájem, za pochodu. Myslím, že z toho vznikla výborná spolupráce. Trénujeme od ledna 2003. První roky jsme se vídaly tři až čtyřikrát týdně. Vrhat koulí se naučila během roku a půl. Je doslova živel, do všeho jde po hlavě, všechno si chce vyzkoušet.

Jak probíhá trénink handicapovaných?

Víte, ve sportu handicapovaných existuje pět základních postižení, postižení zrakové, mentální, postižení po mozkové obrně, osoby s amputacemi a snad největší skupinu tvoří vozíčkáři. Každá osoba s tělesným nebo mentálním postižením má svůj specifický způsob tréninku. Trénink vozíčkářů probíhá vlastně podobně jako u zdravých, snad jen s tím rozdílem, že u vozíčkářů samozřejmě odpadá běžecká část a také si člověk musí být vědom toho, že zdravý sportovec je nejen schopen opustit atletický stadion po svých, ale ještě zvládne spoustu dalších záležitostí. Vozíčkář to má složitější. Ruce, které používá při tréninku, potřebuje výhradně i v denním životě. Tréninky tedy musejí být uzpůsobeny tak, aby se sportovec s handicapem mohl ještě po zbytek dne o sebe postarat. Eva neměla před vstupem do atletiky žádnou zkušenost s pravidelným tréninkem a také s atletikou začínala dost pozdě, proto jsem u ní od začátku kladla větší důraz na techniku než na kondiční přípravu.

Kdo dnes E. Kacanu konkuruje?

Ve své kategorii zatím konkurenci nemá. Na paty ji šlapou soupeřky z jiných klasifikačních tříd, soupeřky, které jsou na tom zdravotně o něco lépe.

Dá se váš vztah nazvat kamarádský?

Ano. Eva se ode mne učila, co je atletika, já jsem se od ní učila, co je žít s postižením. Neustále jsme se dohadovaly. Já jsem tvrdila, že něco jde, ona zase, že to nejde. Opravdu máme kamarádský vztah.

A ono to nakonec šlo. Dovedla jste ji až na Paralympijské hry do čínského Pekingu

Bylo to nádherné. Navíc ta zlatá medaile a světový rekord. Bohužel jsme si to nemohly tak užívat, protože v Pekingu jsme spolu byly i nebyly. Na paralympiádu do Pekingu jsem nejela s výpravou, tedy jako doprovod E. Kacanu, ale jako mezinárodní technický delegát (TD). Oficiálně se to dá nazvat dohled nad regulérností závodů. Bylo totiž velmi nepravděpodobné, že by mne na paralympijské hry s E. Kacanu vyslal Český paralympijský výbor, přestože jsem od roku 2005 organizovala veškeré aktivity (soustředění, výjezdy na mezinárodní závody) všech reprezentantů vozíčkářů. Atleti vozíčkáři patří v České republice k nejúspěšnějším sportovcům s tělesným postižením a díky občanskému sdružení atletika vozíčkářů se podařilo splnit čtrnácti sportovcům limity pro Peking. Dva nejeli ze zdravotních důvodů, takže naše zastoupení, tedy zastoupení atletiky vozíčkářů bylo dvanáctičlenné.

Jak se stane, že je člověk nominován na post mezinárodního technického delegáta?

Nejdříve musí mít nejvyšší rozhodcovskou třídu v daném sportu pro zdravé. Poté prochází školeními pod Mezinárodním paralympijským výborem a pokud má štěstí, výbor si jej vybere a začne s ním spolupracovat. To byl můj případ. Ale abych to upřesnila: V roce 2005 jsem byla jmenována jako technický delegát (TD) a v letech 2006 – 2007 jsem hodně jezdila na závody, abych získala zkušenosti, protože patřím k těm nejmladším. Byly to náročné roky, protože jsou tam lidé, kteří mají deset, patnáct let zkušeností s rozhodováním mezinárodních závodů. Mezinárodní paralympijský výbor se snaží, aby delegáti byli rozprostřeni po celém světě. V současné době jsem, myslím, jediný technický delegát, z bývalého východního bloku pro atletiku osob s tělesným postižením.

Můžete blížeji popsat práci technického delegáta?

Technický delegát dohlíží na regulérnost (fair play) závodu. Toho závodu, který je sankcionován Mezinárodním paralympijským výborem, tzn. závodu, ve kterém by vše mělo probíhat podle mezinárodních atletických pravidel. Pokud jsem nominována na závody, jsou to většinou závody nadnárodní úrovně – otevřený národní šampionát nebo mezinárodní závody, ať už Mistrovství světa, Evropy nebo Asie. Závody, jichž se účastní více jak sto sportovců, musejí mít alespoň jednoho technického delegáta, který se o závod stará od začátku do konce. Ve chvíli, kdy přijde nominace, technický delegát kontaktuje organizátora závodu. Společně s ním pak kontroluje seznamy sportovců, časový sled disciplín nebo nasazení sportovců do závodů. Na místě má pak absolutní právo veta. Pokud je podán protest, je v čele protestních komisí. Ve chvíli, kdy řekne, že závod proběhl podle pravidel, Mezinárodní paralympijský výbor akceptuje výsledky, a to včetně světových rekordů. Není-li přítomný technický delegát, nemůže být uznán ani světový rekord, ani limity pro nejvýznamnější závody.

Jaké závody vás a E. Kacanu čekají v nejbližší době?

Ve spolupráci s olomouckým Atletickým klubem, kde trénuji oštěpařky, pořádám mezinárodní Mistrovství České republiky a v příštím roce Mistrovství světa juniorů s tělesným postižením. Jinak v letošním roce máme absolutně odpočinkovou sezónu. Nekoná se ani Mistrovství Evropy, ani Mistrovství světa. V prosinci 2009 se ale chystáme na tzv. Světové hry pro tělesně postižené do indického Bangalore, já jako technický delegát a Eva jede závodit.

Ptala se M. Hronová, foto A. Tejkalová

Lenka Konrádová

V porevolučních letech byla studentkou Právnické fakulty UP, dnes je předsedkyní senátu Okresního soudu v Olomouci. Tolik v jednoduchém souvětí ke kariérnímu růstu jedné z absolventek olomoucké univerzity. V krátkém curriculu vitae je pak vhodné doplnit, že JUDr. Lenka Konrádová byla jmenována soudkyní Okresního soudu v Olomouci v roce 1999; v roce 2006 absolvovala stáž u Krajského soudu v Ostravě (odvolací senát specializovaný na dopravu), poté se vrátila k Okresnímu soudu v Olomouci, aby od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 byla opět přidělena k výkonu soudcovské funkce ke Krajskému soudu v Ostravě (pobočka Olomouc). Soudkyně Krajského soudu v Ostravě s pobočkou v Olomouci je v současné době tím, co JUDr. L. Konrádovou z pracovního hlediska snad zajímá nejvíc - je jakousi další metou, již by ráda zdolala. Z následujícího rozhovoru se dá usuzovat, že tento cíl má už nadosah:

Odjakživa jsem se chtěla věnovat trestnímu právu, říká soudkyně Lenka Konrádová, absolventka olomouckých práv

Co pro vás v životě znamená úspěch, kariéra?

Každá výzva je pro mne jakýmsi impulzem - člověk dosáhne nějakého cíle a objeví se další, kterého by chtěl dosáhnout. Úspěch v pracovním životě je podle mne jedním z předpokladů spokojenosti v životě osobním. Ale kariéra jako taková není to nejdůležitější. Podstatné je, aby člověk dělal to, co ho baví, co má podle něj význam, a to nejen pro něj samého, ale i pro ostatní.

Na vaše studentská léta vzpomínáme zhruba dva měsíce poté, kdy jste složila doktorskou zkoušku. Její úspěšné absolutorium vás nyní opravňuje používat akademický titul JUDr. Co vám nyní ještě chybí k tomu, abyste se stala soudkyní Krajského soudu v Ostravě?

Výhledově tu možnost mám za předpokladu, že ukončím všechny své rozjednané záležitosti v senátu Okresního soudu v Olomouci.

Jen tak mimochodem: Okresní soud v Olomouci má devětadvacet soudkyň a deset soudců. To je, myslím, zajímavý nepoměr. Co si myslíte o výroku: Povolání soudce je pro ženu přitažlivější, lukrativnější než pro muže?

Nevnímám rozdíl v tom, zda je soudcem muž, nebo žena. A myslím, že vůbec nejde o to, zda je tato práce přitažlivější či lukrativnější pro muže nebo pro ženu. Je to především volba každého jedince. Já jsem začínala jako advokátní koncipientka v advokátní kanceláři, krátce po zahájení této praxe jsem absolvovala i výběrové řízení na funkci justičního čekatele a uspěla jsem. V té době jsem už měla konkrétní představu o tom, co chci v životě dělat - chtěla jsem se věnovat trestnímu právu a vykonávat funkci soudkyně.

Jste absolventkou oboru Právo Právnické fakulty UP z roku 1995. Studium jste začínala v Bratislavě. Proč právě tam?

Když jsem se v roce 1990 rozhodla podat přihlášku na práva, neměla jsem konkrétní představu, na kterou konkrétní právnickou fakultu ji podat. V Bratislavě, na Právnické fakultě Univerzity Komenského, tehdy studovala sestra mé spolužačky z gymnázia, a tak na základě jejích referencí jsem se odhodlala studovat právě tam. Postupem času jsem zjistila, že v Bratislavě studuje více českých posluchačů, zejména z Moravy. Důvodem pro pozdější přestup z Právnické fakulty UK Bratislava na Právnickou fakultu UP Olomouc bylo především rozdělení ČSFR. Po přestupu jsem navíc zjistila, že studium v rodném městě, v českém jazyce je pro mě jednodušší a příjemnější.

Jak dnes - po sedmnácti letech - vzpomínáte na studia v prostředí tehdy nově vzniklé fakulty? V období vašich studijních let ji vedl děkan doc. M. Liberda? Co vám UP dala?

Období studia na olomoucké Právnické fakultě bylo jedno z nejkrásnějších mého života. Velkým plusem byl mj. individuální přístup vyučujících. Byl umožněn tím, že v historicky prvním ročníku studia bylo pouhých 60 posluchačů. A na doc. M. Liberdu vzpomínám velmi ráda. Byl to člověk s lidským přístupem, jenž by za Právnickou fakultu snad i dýchal. Doc. M. Liberda byl u zrodu PF UP a měl ve všech směrech zájem na tom, aby se fakulta rozvíjela a byla schopna vychovávat kvalitní právníky. Myslím si, že v době mého studia působila na fakultě řada odborníků, osobností. Vzpomenu např. doc. J. Jelínka, CSc.

Jaké vlastnosti by měl mít student oboru Právo?

Měl by být sebevědomý, houževnatý, ale i pokorný a zdravě skromný. Měl by si jít za svým cílem a nenechat se odradit dílčími neúspěchy. A měl by mít představu o tom, čemu se chce po ukončení studia věnovat - tato představa se formuje v průběhu studia a ovlivňuje ji řada faktorů, mj. i osoba přednášejícího.

Co pro vás osobně bylo největší výzvou, když jste se rozhodla pro povolání soudkyně?

Především to, že svými rozhodnutími budu chránit práva a oprávněné zájmy ostatních, nalézat pravdu a spravedlnost.

A co je podle vás na práci soudce nejnáročnější?

Výkon funkce soudce na okresním soudě, tedy na soudě I. stupně, spočívá v práci s lidmi, a to s nejrůznějšími lidmi. To už samo o sobě napovídá, že se jedná o práci duševně velmi náročnou. Pokud jde o každodenní praxi, tak před nástupem stáže na krajském soudu byl každý lichý den podle data dnem jednacím. To v praxi znamená, že mám nařízena hlavní líčení, veřejná a neveřejná zasedání - v podstatě den trávím v jednací síni. Mimo jednací dny pak studuji spisy, nařizuji hlavní líčení, veřejná či neveřejná zasedání, v případě předvedení osob prostřednictvím Policie ČR vyřizuji i tyto věci. Soudce vykonává v pravidelných intervalech také týdenní vazební službu, v rámci které rozhoduje o návrzích státního zástupce na vzetí obviněných do vazby a o dalších návrzích, jakými jsou např. návrhy na vydání příkazu k domovní prohlídce, návrhy na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu atd. Soudce vyřizuje také vydané a realizované příkazy k zatčení. Dále jsou jeho prostřednictvím vyřizovány další návrhy, žádosti a podání učiněné osobami zúčastněnými na trestním řízení, jako např. žádosti o bezplatnou obhajobu, žádosti o odklad výkonu trestu, žádosti obviněných na propuštění z vazby na svobodu a další.

Po této odpovědi je otázka nasnadě: Jakým způsobem relaxujete od každodenního stresu?

Prostřednictvím sportu. Už několik let se aktivně věnuji tenisu, doplňkově pak v zimě lyžuji, v létě jezdím na kole a na kolečkových bruslích.

Jste členkou Soudcovské unie?

Ano, od roku 2000. Podle mého názoru je správné, aby se soudci sdružovali a společně hájili své zájmy. S ohledem na náročnost tohoto povolání a především na nedostatek času je dobré mít zastoupení v podobě Soudcovské unie.

Myslíte si, že české soudnictví má dostatek osobností? Jaká je podle vás současná autorita soudu?

Podle mého mínění autorita soudu klesá – je nutné ji dnes vynucovat různými zajišťovacími prostředky. Tento názor – možná neznějící až tak optimisticky - je podložen mou jedenáctiletou praxí na Okresním soudě v Olomouci. A ráda bych k tomuto ještě dodala, že podíl na této situaci má jak nastavený systém, chování politiků, tak i média, která ne vždy objektivně informují veřejnost.

Sledujete současné dění na Právnické fakultě? Co podle vašeho názoru PF UP chybí?

Ano, mám tu možnost sledovat současné dění na PF UP, a to prostřednictvím studentů, jimž vedu diplomové práce. Jako vedoucí diplomových prací působím na PF UP již čtvrtým rokem. Ročně vedu přibližně tři až čtyři diplomové práce. Podle mého názoru Právnické fakultě UP chybí jednota, společný cíl. Zeptejte se na to ale přímo studentů a pedagogů PF UP.

Nechcete v této souvislosti něco vzkázat na adresu PF UP nebo na adresu jejích studentů?

Spíše na adresu studentů, a nejedná se o vzkaz, ale přání: aby po úspěšném absolutoriu mohli vykonávat v oboru Právo práci, která je bude bavit a která bude přínosem pro naši společnost.

Ptala se M. Hronová, foto -map-

Radek Malý

Mgr. Radek Malý, Ph.D. (1977), básník, překladatel a vysokoškolský pedagog, vystudoval na UP obor Germanistika a Bohemistika, na olomoucké univerzitě také získal doktorát. V současné době působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky FF UP, kde vyučuje literární historii, textologii a literaturu pro děti a mládež. Překládá poezii G. Trakla, E. Kästnera, R. M. Rilka, P. Celana, K. Lubomirského a dalších (např. výbor Podzimní duše z díla G. Trakla či malá antologie poezie německého expresionismu Držíce v drzých drž­kách cigarety). Poezii, překlady, studie a recenze publikuje i časopisecky; píše rovněž pro děti – spolu s PaedDr. Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základ­ní školy a autorského Slabikáře s ilustracemi M. Formana (Prodos, 2004), napsal také básničky ke knize Šmalcova abeceda a knihu pro děti František z kaštanu, Anežka ze slunečnic.

Debutoval sbírkou Lunovis, která vyšla roku 2001 v nakladatelství BB-Art. Za druhou básnickou sbírku Vraní zpěvy získal v roce 2003 Cenu Jiřího Ortena. Třetí sbírka Větrní (zcestné verše) vyšla v roce 2005 v nakladatelství Petrov a získala cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Čtvrtá sbírka poezie s názvem Malá tma vyjde roku 2008 v nakladatelství Host. V soutěži Nadace Alfréda Radoka obdržel text jeho hry Pocit nočního vlaku Cenu Českého rozhlasu.

V letošním roce byla knižní podoba jeho disertační práce Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře oceněna Čestným uznáním rektora UP autorům vědeckých monografií v roce 2007.

Pro tento akademický rok obdržel prestižní rakouské Stipendium Franze Werfela (Franz-Werfel-Stipendium). Byl jedním z porotců loňského ročníku Literární soutěže pro studenty UP.

Mezi uměním, řemeslem a vědou

Pane doktore, v roce 1999 jste získal v uni­­verzitní literární soutěži vypsané pro stu­denty 2. místo překvapivě v kategorii drama, o rok později už to bylo první místo v kategorii poezie. Žurnál UP potom uveřejnil jeden z vašich soutěžních textů – „Půlměsíc“. Porota tak uznala zralost vaší básnické tvorby. Jaká cesta vedla ke dni 17. května 2000, kdy jste získal tuto cenu?

Myslím, že toto ocenění bylo v mém literárním vývoji jistým mezníkem. Do té doby jsem se neodvážil svoje verše nikde publikovat, ale uznání porotců i publikování básně v Žurnálu mi dodalo sebedůvěru k účasti i v celonárodních literárních soutěžích. Psal jsem si pro sebe leccos, jak už si kdekdo píše, ale právě v roce 2000 se utvořil či vykrystalizoval jakýsi styl, kterého se svým způsobem držím dodnes.

Můžete přiblížit, pod jakým osobním tlakem a za jakých vnějších podmínek došlo tehdy ke krystalizaci vašeho stylu?

Nemyslím, že jsem byl pod nějakým specifickým osobním tlakem – asi je na tom většina mladých lidí krátce po dvacítce podobně. Spíš se k tomu přidružila jistá řemeslná schopnost práce s jazykem, určitě i četba a podobně. Nějak jsem se ustálil na tématech spíše pochmur­ně ironických, přestal jsem psaní poezie brát smrtel­ně vážně – aniž bych ovšem polevil z nasazení v prožívání světa. Něco prožít a něco o tom napsat, to jsou podle mého názoru dvě odlišné věci, které spolu nemusejí souviset. Čili: svět jsem prožíval komplexně, ale do poezie prosakovala – a prosakuje dodnes – jen velmi malá, vyhrocená část toho vnímání, pro kterou se mi daří najít v jazyce adekvátní výraz.

Mělo na vaše hledání vlastního výrazu vliv studium na univerzitě? A jak se na jeho utváření podílela četba?

Olomoucká alma mater na mě působila během studentských let jako hodná maminka, která ale v pravou chvíli poznala, že za pecí se zkušenosti nasbírat nedají. Takže univerzitou života mi byl jeden semestr studia v Jeně, kam jsem vyjel s programem Erasmus/Socrates. Bylo to paradoxně už po státnicích z germanistiky, tudíž bez velkého stresu ze shánění kreditů, a tím spíš jsem se mohl soustředit na prozkoumávání místní univerzitní knihovny. V té jsem také objevil rakouského básníka Georga Trakla, kterého jsem začal v Jeně překládat. Celý ten život v Německu, bydlení na odlehlém sídlišti, výlety po Durynsku, myslím ovlivnily mou tvorbu zásadně. V Jeně z velké části vznikly Vraní zpěvy, má druhá knižně vydaná sbírka poezie.

Čím vás „hodná maminka“ vybavila na cestu do světa? Co vám zabalila do uzlíčku?

Důležité bylo hlavně to stipendium, z nějž se tehdy ještě dalo v bývalém východním Německu vyžít… a potom samozřejmě spoustu nakousnutých, nedořečených rad do života, které až Jena dopověděla. Měl jsem tam čas přečíst si v klidu například Sestru Jáchyma Topola nebo Hrabalovu autobiografickou trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky, tedy knížky, o nichž se na bohemistice mluvilo, učilo, ale nestíhaly se přečíst. A navíc jsem si teprve tehdy mohl prakticky ověřit, že jazykem, který tak dlouho studuji, opravdu mluví živí lidé, Němci, Rakušané, ale i spousta zahraničních studentů. Do té doby jsem němčinu vnímal hlav­ně jako jazyk literární. Díky tomu vznikl ten trochu zvláštní rozpor, který jsem pozoroval v hodinách konverzace – zahraniční studenti se uměli mnohem lépe vyjádřit, byť slovní zásoba zejména odborných výrazů u českých studentů němčiny byla výrazně lepší.

V současné době se vedle původní tvorby a překladů věnujete i literární vědě. V roce 2005 v titulku článku pro Listy uvádíte, že jste s Georgem Traklem neskončil, teď jste to prokázal knihou o reflexi jeho poezie v čes­ké literatuře. Jak se ve vašem případě snáší básník a překladatel s literárním teoretikem?

On každý překladatel poezie by měl být tro­chu i literárním teoretikem a znalcem historie literatury, kterou překládá – bez toho by se jed­nalo spíše o volnou inspiraci. Na překládání poezie mě zajímá a baví právě ta možnost žonglování s jazykem a nutnost balancování mezi uměním, řemeslem a vědou. Navíc – každý překladatel, nejen poezie, by vám potvrdil, že o překládání se dá dlouze mluvit i psát a často za tím stojí zajímavé příběhy. Když jsem své disertaci dával knižní podobu, snažil jsem se dbát na to, abych se vyhnul takovým „historkám“ a aby nebyla jen o překládání Trakla, byť je to právě v jeho případě nesmírně zajímavé a nevyčerpatelné téma. Mám takovou teorii, že překlad básně je její „nu­cenou“ interpretací – bez ohledu na zdařilost výsledku je to tedy vždy dobré cvičení pro kohokoli, kdo se chce zabývat poezií.

Je-li pro vás překlad „nucenou“ interpretací, čím je pak pro básníka tvorba Slabikáře, na němž spolupracuje s pedagožkou a výtvarníkem? Vzpomněl jste si při ní na své dět­ské čtenářské zážitky?

Psaní básniček do Slabikáře bych přirovnal k hodně zajímavé a složité křížovce, protože kromě toho, co asi napadne každého – že by texty měly být tzv. o něčem, nejlépe o něčem dětem blízkém – platilo asi od třetiny knížky přísné kritérium sestavovat texty jen z písmenek, která už malí čtenáři znají. Žáčci si to sa­mozřejmě neuvědomují, přirozeně vyžadují příběh a zajímavé, vtipné texty, ale stojí za tím neskutečná dřina. Navíc není snadné kličkovat v území ministerských nařízení, diskutovat s úředníky o tom, jest­li mají ve Slabikáři muži a ženy rovnoprávné postavení a zastoupení a podobně. Přesto doufám, že v tom našem Slabikáři je dost místa pro každou dětskou fan­tazii. Čtenářsky se mi paradoxně do textů promítaly spíše různé literární po­stavy a zážitky z pozdějších let.

Svou publikační činnost jste zahájil v Žurnálu UP jako student Filozofické fakulty UP, nyní učíte na Katedře bohemistiky literární historii, textologii a ediční techniku. Jak se ve výuce projevuje vaše osobní tvůrčí zkušenost?

Doufám, že pozitivně. Ve výuce textologie se obrážejí hlavně mé praktické zkušenosti s redaktorskou praxí; zkušenosti z překládání můžu uplatnit hlavně ve výběrových seminářích a při vedení diplomových prací, ale právě i při interpretaci jakéhokoli, zejména básnického textu.

Připravil PhDr. T. Hrbek, foto -tj-

Simona Šafaříková

Ještě před časem studovala magisterský obor Tělesná výchova - Zeměpis na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého, dnes vyučuje jazyky v Mexiku. A není to poprvé, kdy si pro své působení vybrala zahraničí. Už v průběhu studií totiž pobývala ve Francii, Bulharsku či Mongolsku. Chci předávat dál, co jsem se naučila. A nejlépe na těch místech, kde je to nejvíce potřeba, říká Simona Šafaříková.

„Buďte aktivní a hledejte!“, vzkazuje z Mexika nedávná absolventka UP S. Šafaříková

Uplynulo jen pár měsíců od doby, kdy jste absolvovala na UP obor Tělesná výchova – Zeměpis. Proč právě tento obor? Jinými slovy: Věděla jste po maturitě, jakou cestou se vydat?

Tělesná výchova i zeměpis jsou mi velmi blízké. Vzájemně se doplňují, dovolují mi pracovat s lidmi. A to jsem vždycky chtěla. Ke svému studiu na UP musím ještě doplnit Geoinformatiku, jíž jsem se věnovala v bakalářském studijním programu na Přírodovědecké fakultě.

Tedy hurá do Mexika. Proč právě tam?

Mezinárodní studentská organizace AIESEC nabízí mladým lidem na celém světě možnost rozvíjet a zdokonalovat své znalosti a dovednosti prostřednictvím zahraničních pracovních stáží. Já jsem této nabídky využila. Chci předávat dál to, co si myslím, že umím. Nyní – tedy kromě toho, že poznávám zdejší prostředí - vyučuji jazyky, jež jsem se naučila během zahraničních stáží v rámci svého studia. Také pracuji s dětmi v dětském domově a ústavu pro postižené děti.

Můžete podrobněji popsat Vaši nynější práci?

Vyučuji francouzštinu a angličtinu členy AISECu (studenti z University of the Mexican Gulf a Tecnological Institute of Monterrey), děti v dětském domově a ústavu pro postižené děti tělesnou výchovu. Volnočasovými aktivitami, které pro ně připravuji bych pak chtěla přispět k jejich všestrannému rozvoji. A abych nezapomněla, pomáhám zde s dalšími zahraničními studenty v rámci projektu PAREMPI. Jedná se o projekt, který se snaží více zviditelnit téma sociální odpovědnosti podniků, zároveň tím pomáhá organizacím, ve kterých pracuji s dětmi. Všechno je ale teprve v začátku, já se tu především rozkoukávám a hledám si své místo.

Jakým způsobem jste se k této práci dostala? Prošla jste výběrovým řízením?

Jsem tu vlastně na postudijní praxi. Ano, je potřeba projít školením o AIESECu a určitou diagnostikou, v jejímž průběhu Vás při různých týmových hrách a jiných aktivitách pozorují další lidé a hodnotí, zda jste schopni vyjet na zahraniční stáž. Pokud jste vybráni, musíte ještě absolvovat přípravný víkend. Já jsem jej neabsolvovala, byl mi odpuštěn, protože sama jsem tento rok školila dobrovolníky na projekty v rozvojových zemích. S pobytem v zahraničí mám nějaké zkušenosti.

V rozhovoru jste zmínila své zahraniční stáže, které jste absolvovala již během studia...

Ano, ve třetím ročníku jsem využila programu ERASMUS a strávila jsem tak neskutečný rok ve francouzském Montpellier. Na tamní univerzitě jsem studovala tělesnou výchovu, také jsem absolvovala několik zeměpisných předmětů. Později, ve čtvrtém ročníku, jsem odjela - díky programu CEEPUS - na třítýdenní výměnný pobyt do Bulharska, kde jsem se zabývala aplikovanými pohybovými aktivitami. O rok později jsem se pak přihlásila do programu DEU APA (program, do něhož je zapojena také olomoucká Fakulta tělesné kultury, má evropský univerzitní diplom v oblasti aplikovaných pohybových aktivit). V závěru svého olomouckého studování jsem se přihlásila do projektu GLEN (Global Education Network of Young Europeans), který v Čechách organizuje INEX-SDA a je zaštítěn Ministerstvem zahraničních věcí ČR. V rámci tohoto programu vyjíždějí mladí Evropané ve dvojicích na tři měsíce do rozvojových zemí, v nichž realizují připravené rozvojové projekty. Po návratu se pak snaží podělit o své zkušenosti s evropskou veřejností. Já jsem takto vyjela do Mongolska, kde jsem na předměstí Ulanbátaru, společně s německou kolegyní Tanjou, vytvářela volnočasové a vzdělávací aktivity pro místní děti.

Máte jasnou představu o tom, co chcete v životě dělat?

Jakousi představu mám, ale není zcela jasná. Ráda cestuji, poznávám nové lidi a krajiny a vím, že s lidmi chci pracovat dál. Chci předávat to, co jsem se naučil, a nejlépe na místech, kde je to nejvíce potřeba.

Jak vypadá Váš běžný den?

Bydlím v mexické rodině, která má tři členy – matka a dvě děti, obě studují na univerzitě. Otec pracuje dlouhodobě v USA. Přijali mne zde naprosto bez problémů, cítím se jako další člen rodiny. Dopoledne i odpoledně, zhruba po dvou hodinách, učím jazyky. Takto mám rozvrženou práci ve středu, čtvrtek, pátek a v sobotu dopoledne. V úterý jsem s dětmi v dětském domově a v ústavu pro mentálně postižené. V mezičase pracuji s ostatními praktikanty (Christoph – Rakušan, Sheryl a Stephy – Kolumbijky) na projektu PAREMPI. Volnou mám neděli a pondělí.

Jaké je nyní v Mexiku klima? Jak se vyrovnáváte s odlišnou kulturou?

Momentálně zde teploty šplhají ke třiceti stupňům. I když jsem si nějakými horečkami, únavou už prošla – pravděpodobně to však byla reakce na nějaké mexické jídlo – s aklimatizací jsem vlastně neměla žádný problém. Trochu si však musím zvykat na odlišný denní režim -lidé zde pracují do 19 či 20 hod., dokonce i některé školy mají vyučování pouze odpoledne...

Mexičané jsou věřící národ, lidé na mne působí jako velmi otevření a vřelí. Velmi rádi přijímají do rodiny hosty. Svou bohatou kulturu se snaží tak předávat nejen dalším generacím, ale i cizincům. Během vánočních prázdnin se chystám cestovat, už se moc těším.

Co Vám dalo studium na Univerzitě Palackého. Na co nebo na koho vzpomínáš? A co by se mělo - podle tvého názoru – na olomoucké univerzitě zlepšit?

Univerzita mi dala možnosti – především možnost zorientovat se v dnešním světě.

V rámci mého studování jsem díky UP mohla poznat jiné lidi, kultury a zvyky. Velmi ráda vzpomínám na naše exkurze a kurzy. V jejich průběhu bývají učitelé studentům mnohem blíž. Ptáte se, co by se mělo zlepšit? Studenti by měli dostat víc prostoru k tomu, aby mohli vyjádřit svůj názor, měli by mít větší možnost diskutovat s profesory a učiteli, měli by mít větší možnost tvořit... Podle mého názoru by učitelé měli víc respektovat studenty a nechat je více přemýšlet.

Na závěr snad nějaký vzkaz do dvacetitisícové řady studentů Univerzity Palackého...

Chytněte příležitosti pořádně za pačesy! Buďte aktivní a hledejte! S trochou úsilí můžete dosáhnout všeho, čeho chcete!

Ptala M. Hronová, foto –archiv S. Šafaříkové

Monika Globa Bernovská

Na první pohled by se zdálo, že rozmlouváte s lehounkým pírkem vtěleným do křehkého pozemského těla. Absolventka Univerzity Palackého a zároveň sólistka Moravského divadla v Olomouci Monika Globa Bernovská je sice velmi jemná žena, ale při detailnější rozmluvě vás velmi lehce přesvědčí, že její každodenní život je především řehole, disciplína, píle, touha a vůle něčeho dosáhnout. Z následujícího rozhovoru, který před časem poskytla univerzitnímu týdeníku, je, myslím, dostatečně patrné, že výsledky její práce jsou hodné prezentace - jak pro Univerzitu Palackého, tak pro Moravské divadlo Olomouc.

Od profesionálního baletu k baletu pro handicapované aneb Jak žije baletka Monika Globa – Bernovská?

Studium Pedagogické fakulty Univerzity Palackého jste ukončila v loňském roce. Co má však balet společného s oborem Pedagogika – Sociální práce, který jste vystudovala?

Na první pohled nic. Ale to máte asi tak, jako když o mě hovoříte ve smyslu lehounkého pírka.... Takže při podrobnějším vhledu už říkám: mnohé.

Tak povídejte. Vím, že jste začínala gymnastikou. Ale ta Vás moc „nechytla“...

Ano. S gymnastikou jsem začínala v Ostravě, odkud pocházím a moc úspěchů jsem neměla. Příliš jsem se bála některých disciplín protože mi připadaly nebezpečné. Však také netrvalo dlouho a paní trenérka mi řekla, abych se věnovala něčemu jemnějšímu. Doporučila mi balet, jemuž se věnuji od té doby, kdy jsem v ostravském baletním studiu úspěšně absolvovala konkurz. Po absolutoriu Taneční konzervatoře v Ostravě jsem dostala angažmá v Národním divadle v Brně a asi po dvou letech jsem se vrátila zpět do Ostravy.

Z dostupných dokumentů se o Vás lze dozvědět, že právě v tomto období jste ztvárnila celou řadu velmi pěkných rolí, např. Zlatovlásku v baletu Z pohádky do pohádky či Giselle v baletu Giselle. Tyto role Vám přinesly angažmá v Olomouci?

Ne. Bylo to jinak. V Ostravě jsem se poznala s manželem a oba jsme tehdy chtěli využít možnosti působit načas v zahraničí. Vedení divadla nám však dalo na vybranou: Buď zůstat v Ostravě nebo odejít úplně. I když jsme zahraniční angažmá nakonec neuskutečnili, v Ostravě jsme už zůstat nechtěli. Hledali jsme tedy divadlo, které by nebylo daleko a moravská metropole nám „padla do oka“. V Olomouci působím od roku 1998. Od té doby také pracuji s handicapovanými dětmi.

Jak se profesionální baletka dostane k práci pro handicapované?

Vše začalo nabídkou A. Ježkové, trenérky a terapeutky dětí s tělesným a mentálním postižením a dětí s kombinovanými vadami. Byla jsem oslovena, zda bych těmto dětem, které se věnovaly paravoltiži*, nepomohla s tzv. zkulturněním pohybu, později popřípadě i s nácvikem různých sestav. Práce s handicapovanými mne vždy lákala takže jsem s přijetím této nabídky neváhala. V té době jsem se mj. také hlásila ke studiu obou Speciální pedagogika, kterou nabízí PdF UP. Bohužel jsem přijata nebyla, a tak jsem začala studovat jiný obor, jenž má ke speciální pedagogice také blízko: Pedagogiku – Sociální práci. Svou diplomovou práci jsem pak věnovala tématu Psychobalet. Myslím si, že se mi studium podařilo ukončit se ctí.

Děti s tělesným nebo mentálním postižením či kombinovanými vadami byly – především díky Vám – hlavními účinkujícími komponovaného večera Duše v pohybu, který s úspěchem proběhl na scéně olomouckého Moravského divadla v březnu. Uvedený večer určený veřejnosti byl součástí Vaší diplomové práce?

Do jisté míry vlastně ano. Při přípravě diplomové práce jsem - mimo jiné aktivity s handicapovanými - zhruba rok intenzivně pracovala se skupinou různě postižených dětí. A aby naše práce nevyšla naprázdno, napadlo mne prezentovat společné snažení veřejnosti. Slíbila jsem tedy dětem, že když se se mnou budou podílet na diplomové práci, tak budeme hledat cesty, aby i jejich práce nevyšla jen tak naprázdno. Už tehdy mi bylo ale jasné, že s třinácti dětmi, s nimiž jsem pracovala, bych představení, které mělo trvat hodinu a půl, dala dohromady jen těžko. I z tohoto důvodu jsem oslovila další subjekty, jež se věnují podobným aktivitám. Na jevišti tak bylo možné vidět např. dramatický kroužek školy Credo při občanském sdružení Jitro, divadelní představení vozíčkářů, ukázky paravoltiže či ukázky dramaterapie v představení Spolu na draka, které připravili pod záštitou organizace Spolu studenti a pedagogové Pedagogické fakulty UP. Vrcholem březnového podvečera, na němž se spolupodílel i můj manžel, byly také ukázky psychobaletu. V celém představení šlo vlastně o to, abychom přiblížili řadu specifických technik, jež handicapovaným pomáhají posílit rozvoj dovedností a prostřednictvím nichž mohou získat i větší sebevědomí. Výtěžek z celého večera byl věnován lidem s handicapem a podle ohlasů si myslím, že se akce zdařila a že by snad mohla mít i pokračování.

Tedy od baletu k psychobaletu. Můžete tuto disciplínu popsat?

Zjednodušeně řečeno: Psychobalet je terapie baletem. Jedná se vlastně o léčbu baletem. Protože se zaměřuji na handicapované, neučím je baletu jako profesionální tanečníky, ale pohybu, jehož prostřednictvím je možné handicap zakrýt. Uvedu příklad - děti po mozkové obrně mívají velmi často ochablé svalstvo a pomocí psychobaletu je možné svalstvo posílit. V hodinách psychobaletu se mnou děti tedy procvičují určité svalové skupiny, hybnost těla, koordinaci pohybu, učí se přemýšlet o pohybu, učí se choreografii, kterou se pokoušejí také zapamatovat. Jeden z nejčastějších problémů bývá např. zvládnout rytmus, jenž tyto děti zpočátku vůbec necítí. Velká část handicapovaných dětí se velmi těžko orientuje v hudbě, neumí projevit emoce... K tomu, aby i tyto děti vystoupily ze své „uzavřené schránky“ a získaly sebedůvěru a sebevědomí jim mj. pomáhá psychobalet.

Psychobalet je disciplína, která pochází z Kuby, disciplína, která v sobě zahrnuje mj. i muzikoterapii či dramaterapii, zároveň však i disciplína, která u nás zatím příliš rozšířená není. Za to, že své malé místo v ČR vůbec má, můžeme poděkovat PhDr. D. Cruzové, která se snaží o praktické užití psychobaletu v našich podmínkách. PhDr. D. Cruzová byla přítomna i obhajobě mé diplomové práce, zúčastnila se také olomouckého večera věnovaného handicapovaným dětem. A když jsem u těch jmen, která mne hodně „posunula“, musím zmínit doc. M. Valentu, jehož cenných informací si velmi vážím. Byl to právě on, kdo mne nasměroval k dramaterapii PdF UP. Ráda bych zmínila i jméno současné děkanky prof. L. Ludíkové, stejně tak i jméno Marka Mikláše, jehož působnost je taktéž spojena s Dramaterapeutickým kroužkem PdF UP. Moc ráda bych s nimi i nadále spolupracovala.

Když vzpomenete na studium na PdF UP, aplikujete v praxi něco z teorie, kterou jste studiem vstřebala?

Určitě. Studovala jsem sociální sféru a ta souvisí s handicapovanými dětmi. Jistě používám mnohé, co jsem se naučila. Ale ráda bych k tomuto dotazu dodala: Každé studium Vám přece přinese něco nového, dozvíte se o něčem, o čem jste dosud neměla ani ponětí. A navíc, právě v prostředí olomoucké Pedagogické fakulty jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí. Ty bych v divadle nikdy nepotkala. I to považuji za velký přínos.

Proč?

Úděl umělců je takový, že jsou od rána do večera uzavřeni v úzkém kolektivu, prostoru. Velmi málo se dostanou mezi ostatní lidi a to samo o sobě bývá někdy velmi náročné. Ve škole jsem získala spoustu přátel i kontaktů.

Jak se Vám líbí v Olomouci?

Líbí. Olomouc je mnohem krásnější než Ostrava, a to říkám i přesto, že jsem se narodila v Ostravě, kde mám i dnes „pevné kořeny“. Vzpomínám, že když jsem přišla do Olomouce, velmi těžko jsem si zvykala, dnes bych neměnila...

A co takhle spojení balet a země bývalého Sovětského svazu? Šla byste za baletem i do těchto končin?

Ale ano. Náš sen s manželem byl však pracovat ve Španělsku. Příležitost jsme měli, ale nakonec jsme zůstali kvůli synu, jemuž je dnes třináct let a který se v Olomouci věnuje fotbalu. V žádném případě ale nejsme těmto nabídkám do budoucna uzavřeni. „Hozené rukavice“ bychom jistě rádi využili. Ne proto, že bychom zde byli nespokojeni, ale především pro naši touhu poznávat.

Jste držitelkou několika ocenění - vzpomeňme nejlepší ženský taneční výkon v rolích Julie (Romeo a Julie – sezona 1999/2000), Solveig (Peer Gynt – sezóna 2000/2001) a Kitri (Don Quijote – sezona 2003/2004) či Diváckou cenu za nejoblíbenější herečku v sezoně 1999/2000, aktuálně pak Cenu diváků Moravského divadla Olomouc za nejlepší umělecký výkon sezony 2006/2007. Souvisí hojnost nabídek v angažmá s počtem těchto cen?

Myslím si, že s cenami to až tak nesouvisí. Každé divadlo má jinou úroveň, každé divadlo dává přednost něčemu jinému. V některých divadlech vyžadují např. čistě klasickou techniku baletu, v jiných více moderního stylu. Pokud jste čistě „klasikář“ , tak v divadle, kde požadují spíše moderní tanec, Vám nepomůže ani cen milion.

Čemu dáváte přednost Vy?

Jsem toho názoru, že by měl být tanečník univerzální. Na slušné úrovni by tedy měl umět vše.

Jak vypadá den baletky?

No (smích), někdy „strašidelně“. Vstávám o půl sedmé, protože vypravuji syna do školy. V půl deváté jsem už v sále a rozcvičuji se, v devět začíná trénink. Od desíti zhruba do čtrnácti hodin probíhá zkouška. Poté mám asi dvě hodiny pauzu. Následuje večerní zkouška nebo večerní představení. V mezičase se věnuji synovi a práci s handicapovanými dětmi. Mám jich na starosti třináct. V časových skulinách mám ještě baletní hodiny.

Pracovat s třinácti dětmi s rozlišným postižením musí být obrovsky náročné...

Ano, je. Ale nejsem na tu práci sama. Spolupracuji s manželem a myslím, že už jsme se je naučili zvládat. Naopak, musím říci, že i přes handicap a hlavně rozdílnost handicapů si tyto děti vzájemně velmi pomáhají. Jsou úžasné.

Využijete-li někdy v budoucnu nabídky a z Olomouce odejdete, skončí s tímto i Vaše práce s handicapovanými?

Proč myslíte? Pokud seženu baletní sál, protože v jiných prostorách nemá - podle mého názoru - tato práce patřičný efekt, budu v této činnosti pokračovat. A proč pouze baletní sál? Tyto děti zaujme především profesionální prostředí, zaujme je to, že mohou např. vystoupit na profesionální scéně, v kostýmech, prostě se vším všudy. Také o tom je psychobalet. Chtěla bych poděkovat současnému vedení Moravského divadla, které je mé aktivitě a aktivitě mého manžela nakloněno. Bez této podpory by bylo vše mnohem, mnohem složitější.

V budoucnu bych se handicapovaným ráda věnovala naplno. Kariéra baletky není dlouhá a já bych chtěla v pomyslném důchodu udělat něco pro to, aby i v České republice mohl psychobalet fungovat se vším zázemím, jakým disponuje na Kubě.

Ptala se M. Hronová

Marcela Labanová

Říká se, že k tomu, aby člověk dosáhl téměř všeho, čeho by dosáhnout chtěl, stačí pevná vůle, touha a odhodlání. Životní postoj Marcely Labanové, absolventky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého je toho názornou ukázkou. Slečna Labanová je člověkem s neuvěřitelnou touhou zdolávat překážky, človekem, pro kterého jsou výzvy solí života. Život není stojatá voda. Musí to v něm neustále klokotat, říká mladá žena, která týdeníku UP poskytla následující rozhovor:

Život není stojatá voda, musí to v něm neustále klokotat

Olomouckou univerzitu jste absolvovala v roce 1999. Můžete své následující životní kroky krátce shrnout?

Aby můj životopis byl celistvější, musím zmínit i období před vysokou školou. Po absolutoriu střední školy jsem chtěla tzv. do terénu. Nejprve jsem tedy reprezentovala jistou firmu, komunikovala se zákazníky, poté pracovala v zoologické zahradě. Později jsem si řekla, že od života chci víc a začala jsem studovat. V průběhu studia jsem také působila nějaký čas v Anglii, především kvůli zdokonalení se v angličtině. Na PřF UP jsem absolvovala Systematickou biologii a Ekologii. Velmi ráda vzpomínám na prof. V. Bičíka, který působí na Katedře zoologie a antropologie PřF UP, protože to byl právě on, kdo mne později nasměroval do Centra asistované reprodukce Porodnicko-gynekologické kliniky FN v Olomouci LF UP. „Marcelko, jen se tam zastavte a mrkněte na punkci“, pověděl mi tehdy. Já tam došla, podívala se na punkci a zůstala, jako embryoložka, další tři roky. Trvalo mi asi rok a půl, než jsem si osvojila metodiky. Poté jsem se začala zapojovat do projektů a participovala i na vydaných publikacích. O něco později pak přišla zajímavá nabídka, abych podobné centrum, soukromou Kliniku pro léčbu neplodnosti a ženských nemocí „rozjela“ v Brně. Byla to pro mne výzva, a ty já k životu potřebuji. Nabídku jsem přijala i přes vědomí, že to vůbec nebude lehká práce. Čekalo mne čtyřiadvacet hodin práce denně, sedm dnů v týdnu. A výsledek? Centrum se podařilo nejen nastartovat, ale za mého působení dosahovalo unikátních výsledků práce. Ty jsem pak tlumočila na různých kongresech. Byla to ale denodenní dřina a poté rutina. Kdyby padla otázka týkající se mé vědecké činnosti, musela bych říci, že zdaleka není taková, jak by se asi čekalo.

A pak přišla ta zlomová přednáška v Belgii: Když jsem tehdy tamnímu fóru sdělila výsledky naší práce, přišel za mnou sympatický, téměř bělovlasý Syřan s nabídkou, abych zkusila pracovat v jedné z největších nemocnic v Al Ain ve Spojených Arabských Emirátech (dále jen UAE). Zase ta výzva? Tentokrát nejen ta. Už tehdy mne totiž přitahovala poušť. Učarovala mi prostřednictvím televizního dokumentu o marockém Marathonu des Sables. Právě v poušti jsem později začala i trénovat vytrvalostní běh v poušti – ten extrémní etapový závod Saharou jsem se rozhodla zdolat.

Pouštní maraton, velmi zajímavé hobby. Ale ještě než se k němu dostaneme, musím se zeptat: Nemrzí Vás, že Vaše věděcká kariéra tak trochu pokulhává za veškerou ostatní činností?

Samozřejmě, vědecká činnost je podstatná. Znám ovšem lidi, kteří hodně publikují, ale když je potom postavíš k práci, tak jsou „ztraceni“. Jsou výborní pro vědecké psaní, se skalpelem v rukou to s nimi už tak růžové není. Já ráda píšu, ráda přednáším, přesto jsem spíše rutinér. Jsem přesvědčena, že je velmi nutné projít si základní praxí. Doba, kdy se i já naplno ponořím do sisifovské práce odhalování nových skutečností jistě ale přijde také.

Čemu se v Al Ainu nyní věnujete?

Po roce práce ve Spojených Arabských Emirátech jsem humánní medicínu na čas opustila. Jednoduše proto, že pravidla této arabské země jsou natolik odlišná, že i když jsem se je snažila akceptovat, některá jsem nebyla schopna přijmout. Když jsem tedy dostala nabídku účastnit se projektu, jenž se zabývá záchranou ohrožených druhů zvířat mě známou metodikou IVF*, dlouho jsem neváhala. Unikátní projekt se zabývá endemitem Arabian tahr, který žije pouze ve Spojených Arabských Emirátech a částečně v Ománu. V této souvislosti se mi nabízí i cesta doktorského studia.

Věnovala jste se někdy nějakému sportu? Tedy zpět k pouštnímu maratonu - proč zrovna jeden z nejtěžších?

Ke sportu jsem měla vždycky kladný vztah. Od dětství jsem nepravidelně běhala, jezdila na kole, na koni, sem tam se potápěla, párkrát si skočila padákem, pěstovala horskou turistiku – nic z toho však profesionálně. Poušť mi učarovala svou náročností terénu. V průběhu vysílání onoho dokumentu mě okouzlili i lidé, kteří tento maraton běželi a sáhli si tak na dno svých sil. Výzva, zkusit si sáhnout na dno svých sil, nebát se překážek v životě a stát se vnitřně pevným člověkem, mne velmi oslovila. K rozhodnutí, že závod poběžím, také velmi přispělo setkání s pětatřicetiletou maminkou tří dětí, která podobný maraton běžela v Jordánsku.

Co Vás k poušti tak přitahuje?

Miluji zabořit nohy do horkého písku, vyšplhat na nejvyšší dunu, sedět na ní a jen tak tiše poslouchat lehké ševelení větru a přepadávání písku... Poušť je úžasně spirituální místo. A pozor! Poušť není mrtvá krajina a ta marocká už vůbec ne. Nevěřili byste, kolik rostliných a živočišných druhů zde lze spatřit.

Pro bližší představu – jaký že závod Vám to nedal dnem i nocí spát?

O marockém Marathon des Sables, který sestává z šesti náročných etap (celkem 230 km), se říká, že je jedním z nějtěžších. Už pro svůj terén – běh v poušti se nedá srovnat s jakoukoli jinou tratí. Ale i přesto, že je tento maraton tak těžký, počet zájemců, kteří jej chtějí absolvovat, je mnoho. Pro „svou věc“ jsem získala dva britské přátele, které jsem poznala v UAE a využila možnosti vytvořit tříčlenný tým, který má při registraci přednost. Každý závodník absolvuje před startem vstupní kontrolu. Kontroluje se nejen zdravotní stav, ale i obsah batohu. Neodstartujete např. bez jídla na sedm dnů, spacáku, kompasu, pomůcek pro ochranu při ušktnutí hadem, světlic pro případ zbloudění či nalezení někoho poraněného. Pořadatelé zajišťují pouze stany pro přespání mezi jednotlivými etapami a vodu na cestu a na občerstvovacích stanicích (zhruba po 12 km.).

Jak dlouho jste se na závod připravovala?

Osm měsíců, bez trenéra. Ale měla jsem se svými přáteli výhodu. Tou byly výborné podmínky k přípravě. Trénovala jsem s přáteli v oáze Al Ainu. V poušti jsme začali běhat nejprve kratší vzdálenosti s lehčím batohem a zároveň si zvykali na odlišný způsob běhu v písku, do něhož se boří nohy. Snažili jsme se zvládnout techniku běhu do prudkého kopce duny i dolů, snažili jsme si zvyknout na námahu vykonávanou při teplotách 40 – 50 0 C a přitom např. zjistili, že boty pro maraton se kupují o dvě čísla větší. Proč? Nohy ti - přinejmenším horkem - tak opuchnou, že v další etapě bys už svou velikost nenazula. Délky běhu jsme postupně prodlužovali, zátěž batohu zvyšovali. A přitom nás někdy provázely písečné bouře a především puchýře, které někdy pokrývaly i celé plosky nohou. První puchýře člověk vnímá tak, že si říká, ať už praskne...Ve výsledku jsme běhali tratě dlouhé 40 km. Vždycky, když už jsem si myslela, že o poušti už vím hodně, stalo se něco nečekaného a já začínala zase od začátku. Všechny překážky jsme vlasně překonávali stylem pokus, omyl. Zmíním např., jak jsem přišla během tréninku o pár nehtů. Bylo to velmi bolestivé. Tehdy, celá zničená, jsem sedla k PC a hledala rady na internetu. Chtěla bych ale zdůraznit, že i tohle trápení má pro mne velký smysl. Právě v těchto těžkých chvílích, kdy se potím při tréninku v krajině s velbloudy a dunami, které mění barvy i tvar, hovořím sama se sebou.

Vzpomínám, jak jsem na jednom 30 kilometrovém tréninku předběhla své přátelé a místní farmář, jenž si myslel, že běžím závod, na mne volal: „Jsi nejlepší“( arabsky „mambruk“). Právě na téhle trase jsem spatřila opuštěnou farmu, kterou dnes vlastním. Daroval mi ji zdejší kamarád i s velbloudem.

Jak tedy Maraton des Sables vypadal v reálu?

Běžela jsem, společně s ostatními 749 závodníky, jeho 22. ročník. Start se uskutečnil 23. 3., doběhli jsme 2. 4. Já jsem měla v té době i vážné zdravotní problémy (vyhřeznutí ploténky v krční páteři) . Přesto jsem se běhu nechtěla vzdát. Když nás na nákladních vozech potom vezli – zhruba pět hodin – do pouště, říkala jsem si, všichni jsou tak fit, co já tady vlastně dělám. Po celém dni trmácení jsme ale dostali francouzský sýr, víno a arabský chléb. Pamatuji si, že to byla úžasná vzpruha. Druhý den už probíhala zdravotní kontrola a kontrola připravenosti. Závod má jasně stanovená pravidla a neradno je porušovat, penále za to nestojí. Na jedné straně s nejistotou, na straně druhé s vědomím, že oštěpař Železný byl kvůli zranění před mistrovstvím Evropy také měsíc mimo trénink, jsem se tedy rozběhla do první etapy. Kupodivu vše proběhlo naprosto vpohodě – jen pár dun, pár rovných úseků s kameny...Doběhla jsem - i s „Gregorym“ - tak jsme pojmenovali mé zranění, se slzami dojetí v očích. A také druhý den byl skvělý. Protože miluji poušť, duny mne nabíjely energií, v hloubi duše jsem si dokonce zpívala. Maroko je překrásné místo, poušť je tak živá, plná květin a barev. Velmi náročný byl čtvrtý den, když jsme běželi 70 kilometrový úsek. My jsme si jej rozdělili – nejprve jsme uběhli 52 km, zbytek po krátkém spánku. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem z ničeho nic zaslechla šelest, podobný kapkám deště, za mými zády. A když už jsem se chtěla otočit, míjela mne tři štíhlá těla běžců. Běželi tak lehce, jakoby se bez vznášeli nad pískem. Fascinující.... Během pár vteřin byli pryč. Všichni kolem tleskali a provolávali bravo. Právě totiž proběhli ti nejlepší, které organizátoři pustili na trať až tři hodiny po našem startu. Předposlední etapu jsem už bojovala sama se sebou, tělo už bylo tak unavené, puchýřů na ploskách a prstech nohou jsem měla nepočítaných. Z některých prstů jsem ani náplasti raději nesundávala, protože nehty na nich držely jen díky nim. Pomoc organizátorů jsem však odmítla. Zkušenosti jiných mi radily, že s uřezanými puchýři je běh ještě horší. Vlastnoručně jsem je tedy propichovala, desinfikovala a běžela dál. Byla to velmi náročná etapa. Večer jsem ve stanu padla únavou. Myslím, že jsem ten den rozhodně nebyla jediná. Ráno nám organizátoři maratonu sdělili, že jeden ze závodníků zatížení organismu nepřežil. Poslední den, i přes velkou únavu, jsem se bojovně znovu rozběhla. Zbývalo pouhých 11 km. Když jsem pak doběhla do cíle, nevnímala jsem, že držím medaili, že mne někdo objímá, že všichni skandují. Lhostejná mi byla i bolest, jíž se hlásilo mé zranění. Jediné, na co jsem myslela, bylo sednout si, zout boty a jíst. Polovinu jídla, které jsem však dostala, jsem pak rozdala hladovým marockým dětem, které kolem mne pobíhaly. Nechala jsem jim i své boty, v nichž bylo především odříkání a které bych stejně už nikdy nenazula. Pocit štěstí z dokončeného maratonu byl obrovský.

Běžela byste tedy znovu?

Ano, ten pocit úplného propadu, ten pocit úplného vítězství, vítězství sama nad sebou, nad zraněním, ale i proto, že tam neuvěřitelně pulsuje přátelství a atmosféra. Dnes jakékoli starosti všedního života beru s nadhledem. Maraton není totiž jen otázkou svalů, ale také psychiky, odhodlání a cíle. A dokončit takový závod není otázka showmanství, ale projev lidství vůči sobě samému, projev toho lepšího, co je v nás a co pománá jít dál nejen nám, ale i těm ostatním okolo nás. Když jsem běžela zhruba dvoustý kilometr, došla jsem k myšlence, že s velbloudy přejdu rozsáhlou poušť Empty Quarter (Rub Al Khali, UAE). Její rozloha je dva tisíce km. Chci ji zdolat především pro charitativní účely, konkrétně na podporu center pro autistické děti. Dnes už můžu říci, že plán na uskutečnění této cesty se začíná rýsovat, zájem např. projevila česká ambasáda v Abu Dhabi, spolupráci nabízí i FTK UP. Centrum by mělo vzniknout rekonstrukcí mé farmy.

Jak konkrétně by na tomto projektu participovala Fakulta tělesné kultury UP?

S doc. V. Karáskovou, vedoucí Katedry pohybových aktivit FTK UP jsme se mj. dohodly na tom, že by do rozvrhu FTK UP(aplikovaná tělesná výchova) mohl být zařazen céčkový předmět, jenž by se specializoval na práci s dětmi postiženými autismem. Studenti, kteří nastudují metodiky a zvládnou alespoň základy práce s takto postiženými dětmi, by mohli přijet i do UAE na stáž (výměnné pobyty). Proč autisté v poušti? Poušť je duchovní místo. Autistické děti, které velmi těžce komunikují s okolním světem, se zde mohou cítit, jako by autisty nebyly. Najdou v poušti uklidnění, relaxaci. A proč zrovna autisté? Budu naprosto upřímná: Má sestra má autismem postižené dítě. Znám tedy problematiku zblízka a také vím, že se o autistech velmi málo ví. V ČR a v Evropě obecně převažuje názor, že je autismus geneticky podmíněná nemoc, čímž odpadá možnost dítěti pomoci. Já si myslím, že to až tak úplně není. Ale to bychom odběhli úplně k jinému tématu. Nicméně, tento projekt jsem domýšlela právě v době, kdy jsem běžela maraton. Některé nitky se spojily, některé plány dosáhly ukotvení. Právě - a snad i jedině - v poušti jsem schopna spoustu věcí dořešit...

Prosazujete krédo, že pokud má někdo odhodlání, touhu a vůli, dokáže mnohé. Anebo jinak: Přes překážky ke hvězdám? Platí ona slova pro Vás bez výjimky?

Ne. Stalo se mi, že i když jsem chtěla moc pomoci, nešlo to. Ale to bych se rozhovořila o svém niterném soukromí, o období, kdy byla velmi vážně nemocná má máma. Bohužel, tehdy i má vůle, odhodlání a touha nepomohly. Od té doby si říkám, že pokud nejde o život, nejde o nic. Je stokrát lepší bojovat s překážkami, které jsou podle mne zdolatelné vždy - pokud jim dáme dostatečný čas, náš um, snahu a vytrvalost, než bojovat s nepřízní osudu, na jehož výsledek nemáme žádný vliv a kde jediné, co nám zbývá, je jej přijmout.

Ptala se M. Hronová

Jana Hrbotická – Dědičová

V encyklopedii Who is… se o Janě Hrbotické, absolventce oboru němčina – čeština na Filozofické fakultě UP z roku 1969 dozvídáme, že po letech působení na gymnáziu v Plzni se spolupodílela na otevření Církevního gymnázia v Plzni a stala se v roce 1992 jeho ředitelkou. V této funkci rozvíjela kontakty s německými školami. Od roku 1972 působí rovněž jako soudní tlumočnice pro jazyk německý. V roce 2001 byla za poctěna Cenou Adalberta Stifftera za rozvíjení česko-německých vztahů a kontaktů. Mgr. Jana Hrbotická, v době studií na UP Dědičová, zveřejnila svůj kontakt v živé databázi na Portálu absolventů. Navrhl jsem jí vést přes e-mail rozhovor. Odpověď na otázku, jak s odstupem času vzpomíná na svá studia v Olomouci, doprovodila Jana Hrbotická v mailu slovy:

laureátka Ceny Adalberta Stifftera za rozvíjení česko-německých vztahů a kontaktů

Když jsem o věci začala přemýšlet, nezdálo se mi to tak těžké, jako když jsem začala psát. Mám příliš malou představu o tom, co by čtenáře Vašich stránek mohlo zajímat, nechci být příliš osobní, bráním se i jisté nostalgii, k níž vlastní téma svádí, a přímo o sobě moc psát neumím. Vzpomněla jsem si na mnohé vzácné lidi, s nimiž jsme se v Olomouci setkala (pan profesor Králík se síťovkou a meruňkovými kompoty, pan docent Jahn, který nás vítal na zkoušce pokynem "točte aorist" atd.), ale jakmile začnu jmenovat, vystavuji se nebezpečí, že se někoho dotknu, když na něho nevzpomenu nebo že budu čtenáře nudit, vždyť je to už všechno dávná minulost.

V příloze pak zaslala první odpověď.

Na svá studia v Olomouci vzpomínám s vděčností. Byla zde naplněna moje touha něco se dozvědět, setkávat se se vzdělanými lidmi, nacházet inspiraci pro další život. Olomouc se pro mne na pět let stala domovem. Město se mi líbilo, okouzlily mne zdejší parky i historické budovy a kostely. Bydleli jsem na koleji, v mansardách přímo na fakultě. Nebylo to žádné luxusní bydlení, ale mělo to své nezaměnitelné kouzlo. Pořád jsme byli ve škole a nikomu to nevadilo. Naší domovskou katedrou byla katedra germanistiky, tam jsme se všichni dobře znali a setkávali jsme se i mimo přednášky a semináře. S odstupem času musím ocenit především lidský přístup profesorů, docentů a asistentů ke studentům, vzájemnou důvěru, oboustrannou vstřícnost. Studium na katedře bohemistiky bylo obtížnější než na germanistice, ale i zde jsme měli své profesory, kteří nás provázeli naším studiem. Úroveň našeho studia jsme tehdy dokázali sotva posoudit, učili jsme se mnoho věcí, s nimiž jsme se později už nikdy nesetkali, za podstatné však považuji osobnostní růst, který byl zajištěn klimatem na filozofické fakultě, kontaktem s vyučujícími a kolegiálními vztahy mezi studenty. To byl hlavní vklad do našeho dalšího života. Jednalo se s námi velkoryse a velkorysost jsme si odsud odnesli na svá pracoviště. Nesetkala jsme se s nikým z fakulty, kdo by byl malicherný, puntičkářský, nafoukaný, člověk, s nímž by se nedalo lidsky vyjít. Žili jsme v Olomouci v poměrně rušných časech poněkud v ústraní, ale snad jsme se dozvěděli i něco více než studenti jinde. Koncem roku 1989 jsem nemohla pochopit, když za mnou přišla moje kolegyně češtinářka, absolventka plzeňské pedagogické fakulty, zhruba stejně stará jako já, a ptala se mne: „Nevíš, prosím tě, kdo je ten Havel?“ Můj údiv vycházel z toho, že já jsem o Havlovi už věděla ze Středně všeobecně vzdělávací školy, kde naší češtinářkou byla absolventka z FF UP a znovu jsem o něm, o Milanu Kunderovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalších podrobněji slyšela při přednášce a na semináři v Olomouci. Mluvili jsme i o Kafkovi, kafkovské konferenci, nebyli jsme v centru dění jako naši vrstevníci v Praze, ale měli jsme dost možností se dozvědět, co se děje. Na fakultě fungovala Akademická rada studentů (ARS), která se starala o to, aby i hlas olomouckých studentů byl slyšen, zveřejňovala petice a protesty, organizovala návštěvy významných politiků přímo na nádvoří fakulty. Sledovali jsme s napětím, zvláště v roce 1968, co se děje. Byli jsme smutní a plni obav o další vývoj, když sovětské okupační jednotky do Akademické ulice umístily tank, který mířil přímo na fakultu. Chtěli jsme něco proti tomu podniknout, nezbylo nic jiného než jít na spontánní protest po hokejovém zápase, který jsme tehdy směli sledovat přímo na rektorátě. Televize na koleji, to za našich časů neexistovalo. Radost z toho, že budeme žít ve skutečně svobodné zemi pomalu vyhasínala, i když jsme měli dost velké odhodlání něco udělat proto, abychom se ze sevření „spřátelených armád“ dostali. Osobně mne přesvědčení, že se spíše doma než v zahraničí mohu podílet na zlepšení poměrů v naší zemi, zahnalo zpět ze studentského pobytu na univerzitě v Heidelbergu, kam mne v roce 1968 vyslala naše fakulta.

Jak jste se do Heidelbergu vlastně dostala?

Do Heidelbergu jsem se dostala celkem oficiálně. Přesně si nepamatuji, jestli to byl právě profesor Václavek, v té době vedoucí katedry germanistiky, nebo někdo jiný z vyučujících, kteří mi v roce 1966 sdělili, že mají volné místo na kurs pro studenty germanistiky a že katedra vybrala mne. Kurs organizoval dodnes existující DAAD (Deutscher Akademischer Auslandsdienst). Mohla jsem si vybrat mezi několika univerzitami, rozhodla jsem se pro Heidelberg. Tehdy s výjezdem na Západ byla spojená ohromná administrativa, životopis jsem psala vlastnoručně 12x atd. Po odeslání všech materiálů byl chvíli klid. Jednoho dne pro mne na kolej přišla sekretářka z děkanátu, zavedla mne do místnosti, kde byl jeden jediný člověk a odešla. Dotyčný se představil, jaké jméno mi řekl, si už nepamatuji, trochu jsem ho znala od vidění, často se potuloval v menze, říkali jsme mu „Rybí oko“. Navázal se mnou hovor s tím, že jsem byla vybrána, že o mně ví to a ono (hrozně mne udivilo, kolik toho vlastně věděl a odkud, to nevím dodnes). Pak se dostal k hlavnímu tématu, že si cesty do SRN musím považovat, že tu možnost nemá každý a že za to, že jsem byla vybrána, musím také něco odvést, ale to prý mi on říkat nebude, že za mnou v dohledné době přijedou soudruzi z Ostravy. Nejdůležitější pokyn ale byl, že o tom setkání nesmím s nikým mluvit a že soudruzi z Ostravy si mne někde najdou. Bylo mi tehdy kolem 20 let, dost mne to vyděsilo a hned jsem mu začala povídat, že já takové věci dělat nebudu. Reagoval různými sliby. Že prý bych ráda jezdila po světě, to odněkud věděl, a tak sliboval, že oni mají své možnosti mne vysílat, kam budou chtít, ale já musím být vůči nim vstřícná a důrazně mne varoval, že takové příležitosti se neodmítají a že si to mám pořádně rozmyslet. Za nějakou dobu, už přesně nevím, jak dlouho to trvalo, přede mnou na cestě do menzy zastavila Tatra 603, jeden pán vystoupil a vyzval mne, abych nastoupila. Přední část vozidla byla sklem oddělena od zadní. Vepředu sedělo „Rybí oko“ a vzadu neznámý, služebně zřejmě výše postavený člověk. K němu jsem si musela sednout i já. Ten mi pak sdělil, že mne v Olomouci zná hodně lidí, že se tady se mnou bavit nebudou a že pojedeme do Přerova. Tam v blízkosti nádraží byla restaurace, kam se mnou dotyčný, služebně nejvyšší pán šel a začal povídat o tom, jaké důležité úkoly pro naši zemi mne v SRN čekají, že mne musí vyškolit a že příště přijedou se smlouvou. Když jsem začala odmítat, ukončil hovor s tím, že oni se za mnou zase v nejbližší době vypraví a do té doby prý mám čas na rozmyšlenou. Pochopitelně zase - nikomu ani slovo a spousta dalších slibů. Po určité době jsem našla na vrátnici na fakultě dopis, který ještě dodnes mám. Jistý pan Svoboda (nikoho takového jsem neznala) mne zval na schůzku před nádražím v Olomouci. Tušila jsem, o co jde, a už jsem chtěla mít klid, tak jsem se tam vypravila. Zase tam stála Tatra 603, do níž jsem na pokyn nějakého pána, který se ke mně připletl, musela nastoupit. Tentokrát byli tvrdí a chtěli, abych jim závazně řekla své rozhodnutí. Odmítla jsem. Jeli jsme směrem na Svatý Kopeček, naléhali, chtěli slyšet ano, já řekla definitivně ne a oni mne tam nakonec vpůli cesty vysadili. Při vystupování jsem se jich ještě ptala, jestli mé rozhodnutí ovlivní můj plánovaný pobyt v SRN, ale prý ne. A pak byl dlouho klid. Když se blížil termín odjezdu a já pořád neměla žádné doklady, odjela jsem do Prahy do Karmelitské se zeptat, co je s mojí cestou. Už nevím, kdo mi tento krok poradil, možná otec, protože jsem tam jela z domova. Na oddělení zahraničních styků kupodivu znali mé jméno, ale nikdo mi nechtěl odpovědět na otázku, co s tou cestou bude, a posílali mne z kanceláře do kanceláře. V páté kanceláři mi pak bylo řečeno, že přeci musím vědět, proč nikam nemohu jet. Já potvrdila, že to vím, ale že to chci slyšet od nich, a tím můj první pokus vyjet do zahraničí vlastně skončil. Na podzim jsme měli na katedře germanistický večírek, kterého se zúčastnil i pan profesor Václavek, který se mne přímo zeptal, co tam vlastně dělám, když mám být v Německu. Upozornila jsem ho na to, že o tom sice nesmím mluvit, ale jemu že to řeknu. Jeho reakce byla prudká s tím, že jim to ukážeme, že oni už nikoho jiného navrhovat nebudou a že to snad za nějaký čas půjde. Po čase jsem s panem profesorem mluvila, říkal, že to stále nejde, ale že doufá v kladné vyřízení. Přišel rok 1968 a v červenci jsem v Schirndingu překročila hranici. Octla jsem se v jiném světě. Na kursu v Heidelbergu byli studenti z celého světa, každý den byl plný nových setkání a informací, takže jsem se určitou dobu přestala starat o to, co se děje doma. Ráno 21. srpna mne na koleji probudila spolubydlící Američanka a sdělovala mi, že Československo je obsazené vojsky Varšavského paktu. To byl šok. Všude se o tom mluvilo a diskutovalo. V Heidelbergu byli tehdy i radikální, levicově orientovaní studenti, kteří se domnívali, že to je dobře, že Sovětský svaz konečně ukázal svoji sílu a že je dobře, že u nás zavede zase pořádek. To pro mne bylo naprosto nepochopitelné. Na univerzitě se k nám Čechům chovali velmi vstřícně, zvýšili nám stipendium a celkově se o nás začali starat více než předtím. Po určité době jsem byla pozvána ještě s několika českými studenty na Institut slavistiky, kde se mluvilo o tom, co s námi bude, zdali se vrátíme nebo zda by nás těšila práce ve slavistickém institutu. Začala jsem se o tuto možnost zajímat, bylo mi nabídnuto i stipendium k dokončení studia, ale nakonec jsem se rozhodla jinak a koncem září jsem se vrátila domů. Bylo to asi šílené rozhodnutí, protože i pohraničníci se mne ve vlaku ptali, zda se opravdu chci vrátit, rodiče byli překvapeni, protože počítali s tím, že se hned tak nevrátím, a první, koho jsem potkala v Olomouci, byl profesor Macháček, který mne uvítal otázkou, zda tam nebyl alespoň nějaký mužský, který by mne tam zdržel. Do Heidelbergu jsem se dostala ještě v roce 1969, kdy jsem tam strávila prázdniny, a pak jsem už dvacet let nemohla jet nikam.

V té době, aby mohl posluchač české univerzity studovat v zahraničí, musel přerušit studium, jak to bylo ve Vašem případě?

Jak to bylo s přerušením studia si přesně nepamatuji. Byla to chaotická doba plná nejistoty a napětí. Vím, že mi ještě jednou došly nějaké dotazníky týkající se stipendia, ale pro mne už byla věc uzavřena. Měla ale ještě nějaké dozvuky, o nichž mohu pouze říct, že někdy počátkem sedmdesátých let do Plzně přijel pan profesor Daňhelka na oslavy narozenin svého přítele pana docenta Švába. Tehdy jsem tam byla také pozvána a pan profesor Daňhelka o celé věci se mnou mluvil. Povídal, že jsem pro něho byla důležitým argumentem, když ho normalizační četa zbavovala místa, ale nakonec to stejně nepomohlo. Musel odejít, stejně jako pan profesor Václavek.

Po absolutoriu na UP jste učila na gymnáziu v Plzni, jak se změnil Váš život v devadesátých letech?

Aktivně jsem mohla vystoupit stejně jako mnoho dalších až po 17.11.1989. Tehdy jsem měla chuť udělat takovou školu, kde by na sebe členové sboru nebyli nevraživí, kde by všichni táhli za jeden provaz stejným směrem, kde by se nejen učilo, ale i vychovávalo. Úroveň společenských věd a vlastní pedagogiky byla v letech totality nízká, tak jsem se rozjela do sousedních zemí, abych zjistila, jak se ve škole pracuje tam, a pak jsem v souladu se svým křesťanským smýšlením a s několika přáteli začala vytvářet koncepci osmiletého církevního gymnázia, které jsme v Plzni otevřeli v září 1992. Ve městě, které bylo po desetiletí centrem „pevné hráze socialismu a míru“, najednou vyrostla škola, kde se místo marxismu učila religionistika a filozofie, kde byly posíleny hodiny cizích jazyků a navázány přátelské vztahy s obdobnými školami v zahraničí. K údivu všech byl zájem o školu větší než jsme očekávali, hlásilo se mnohem více učitelů, než jsme mohli zaměstnat, a ani žáky jsme zdaleka nemohli uspokojit. Zřizovatelem školy se stalo nově zřízené plzeňské biskupství a asi polovina učitelů byli mí bývalí žáci. S těmi se i za obtížných podmínek pracovalo velmi dobře.

Jak jste se stala ředitelkou Církevního gymnázia v Plzni?

To souvisí s porevoluční euforií. Koncem roku 1989 jsem byla kooptována do KNV a stala se předsedkyní odboru školství, protože tu nějak nebyl nikdo jiný, kdo si za totality nezadal s vládnoucí třídou. Dostala jsem se k mnoha materiálům zdejšího učitelského stavu, nebylo to moc povzbudivé. Souběžně jsem vedla rehabilitační komisi, přitom jsem zjistila, že řada učitelů, která musela po roce 1968 odejít ze školství, se v padesátých letech zase podílela na tom, že museli odejít jiní. Začala jsem přemýšlet o škole, kde by mohl být nový pedagogický sbor nezatížený minulostí. Soukromé školy jsem se bála, protože jsem si nedovedla přestavit, jak vychovávat za peníze rodičů, a protože jsem byla už během totality integrovaná v kruzích katolické církve a na Moravě už začaly vznikat první školy (Biskupské gymnázium v Brně), vydala jsem se touto cestou. Odjela jsem na stáž do švýcarského Fribourghu (pro zajímavost tam jsem se náhodou po letech při Dnech Evropy setkala s panem profesorem Václavkem) a pak do Řezna a připravovala jsem koncepci školy. Nešlo všechno převzít, ale inspirace to byla velká. Mezitím jsme v Plzni vytvořili Klub křesťanských učitelů, kde se o škole diskutovalo. Původně měla škola jiného ředitele, ten se ale asi po půl roce příprav vzdal. To už byla k dispozici budova - velký a zchátralý objekt, odkud se stěhovala Západočeské univerzita do nové budovy - a čekalo se, že do budovy přijdou noví lidé. Tehdy mne oslovil pan biskup František Lobkowicz (tehdy generální vikář pro západní část plzeňské diecéze) a ptal se mne, jestli bych s tím byla schopna něco udělat. Souhlasila jsem. Protože jsem potřebovala k jednání s úřady určitou pravomoc, jmenoval mne dočasně ředitelkou dosud neexistující školy. Od února 1992 do září jsem školu připravovala se dvěma lidmi, kteří byli ochotni se ve věci angažovat. Někdy na jaře jsem zorganizovali výběrové řízení, při němž mi pomáhali kolegové z Prahy, a vybrali jsme 12 učitelů, většinou mladých lidí, mezi nimi byla víc než polovina mých bývalých žáků (věkový průměr byl kolem 33 let), a po přijímacích zkouškách jsme si vybrali asi 200 žáků do 6 tříd (dvě primy, dvě sekundy a jednu kvintu - tedy osmiletý a čtyřletý cyklus). 31.5.1993 pak bylo založeno Plzeňské biskupství a nově jmenovaný biskup František Radovský mi po několika měsících řekl, že on žádného nového ředitele hledat nebude, když už tu má ředitelku. V té funkci jsem vydržela 12 let a v roce 2004 jsem odešla do důchodu.

Za co Vám byla udělena Cena Adalberta Stifftera?

To bylo i pro mne překvapením, s ničím takovým jsem nikdy nepočítala, dělala jsem to, co jsem považovala za správné, a protože jsem věděla, že jazyk se nejlépe učí v zemi, kde se jím mluví, chtěla jsem, aby co nejvíce našich studentů do Německa vyjelo. V devadesátých letech byla řada možností. Naše škola byla v úzkém partnerském vztahu s St.-Michaelis Gymnasium der Benediktiner in Metten (Bavorsko), kam ročně vyjíždělo 5-10 studentů. Další se pak stali součástí projektu Gymnázia ve Weidenu, kam odjížděli studenti ze západních Čech po konkursech. S výjezdy bylo dost práce, studenty jsem na ně připravovala a musela jsem je i ve spolupráci s rodinou formálně vybavit - vízum atd. V kontaktu se studenty jsme často diskutovali otázku česko-německých vztahů, problém sudetských Němců a další tabu-témata, na která naráželi v kontaktu s německými spolužáky a učiteli. V církevním gymnáziu jsem navíc umožňovala výměnu názorů mezi různými skupinami, které přijely do Plzně, a našimi studenty. Většinou šlo o členy Ackermann-Gemeinde, ze Spolku Adalberta Stiftera, Collegia Bohemica z Mnichova a o návštěvy z diecéze Řezno. Často jsme byli zváni na různé akce do Německa, kde se nejlépe uplatňovali studenti, kteří strávili již delší čas v Německu, kde někteří z nich dnes i studují. Cílem rozličných aktivit bylo naučit se jazyk, zbavit se předsudků a rozhlédnout se po světě. Že by se za to udílely ceny, to mi nepřišlo na mysl.

Když jsem se dotazoval paní Jany Hrbotické na její ocenění, žádal jsem ji, zda by mi neposlala laudation pronesené na její počest. V mailu mi vylíčila tragikomické okolnosti slavnostního aktu:

Text Laudatia bohužel nemám. Ono to tehdy nebylo v Liberci tak jednoduché, jak by člověk očekával. Laudation přednesl Stefan Hutter, žák Gymnázia v Metten, do Liberce přijel se svojí matkou a hned po skončení slavnostního předávání cen zjistili, že jim mezitím někdo ukradl auto. Protože jsem též soudní tlumočnicí, strávila jsem zbytek dne místo na recepci na policii při sepisování protokolů atd. a už jsem se o Laudation nestarala.

A co děláte dnes?

A teď dělám, to co pan profesor Václavek už odhadl v roce 1969, kdy mi napsal do hodnocení, že mohu pracovat ve škole i překládat. Překládám z němčiny do češtiny a naopak, občas ještě odučím nějakou hodinu němčiny a tak se pomalu uzavírá má profesní dráha, na kterou jsem byla připravena na FF UP v Olomouci.

Ptal se T. Hrbek

Jindřich Štreit

V prostorách olomouckého Muzea moderního umění byla v uplynulých dnech k vidění jedinečná výstava mapující životní dílo dnes již světoznámého fotografa doc. J. Štreita. Projekt ucelené podoby jeho tvorby, premiérově uvedený loni v ostravské Galerii výtvarného umění, jež nabídl 190 snímků z let 1965 až 2005, nyní poputuje do Prahy, Českých Budějovic, Chebu, Opavy a shlédnou jej i diváci v Polsku a Francii. Rozhodli jsme se při této příležitosti položit jejímu autorovi několik otázek. Zároveň tak máme možnost navázat na rozhovor, který jsme vedli před třemi lety, kdy měl doc. J. Štreit na univerzitě přednášku z cyklu Vědeckovýzkumných přednášek významných absolventů UP s názvem „Netradiční formy výuky dokumentární fotografie“. Hovořil tehdy o svých pedagogických zkušenostech při výuce dokumentární fotografie. Univerzita Palackého při příležitosti přednášky vydala stejnojmennou publikaci.

„Pokud vás to nevzrušuje, tak to nemá smysl.“

Co se změnilo od roku 2004 ve vašem životě, ve vaší fotografické tvorbě a pedagogické činnosti?

Od roku 2004? To už je tak dávno, že si to snad už ani nepamatuji (smích)! Pořád učím tak, jak jsem učil. Ve fotografické tvorbě byl pro mě velmi důležitý rok 2006, kdy jsem připravoval k životnímu jubileu svou retrospektivní výstavu a zároveň jsem k tomu chystal i monografii. Zabralo mi to rok práce, které jsem musel podřídit i další věci. Ty roky byly velmi hektické, protože jsem měl stále spoustu výstav a spoustu práce, takže vlastně nic nového.

Jaké nové téma byste rád zpracoval?

V letošním roce zpracovávám několik témat najednou. Víte, retrospektiva je období, kdy člověk začne bilancovat a kdy začne váhat, jak dál. Protože jsem toto období předpokládal, tak jsem se na ně připravil. Abych to vakuum, to tápání změnil, pracuji na čtyřech projektech najednou. Fotografuji jedno sociální zařízení pro mladistvé, psychiatrickou léčebnu, věnuji se romské tématice a ještě velmi zajímavému projektu o jedné velké továrně.

Při vernisáži výstavy jste řekl, že má pro vás olomoucká výstava velký význam, protože jste v Olomouci studoval a máte zde řadu přátel. Jak vzpomínáte na období svých studií na olomoucké univerzitě?

Vzpomínám samozřejmě velmi rád na své pedagogy. Před vernisáží výstavy, kterou jsem měl tady v Olomouci, jsem se rozhodl, že všechny své pedagogy, kteří mě učili na fakultě, navštívím a pozvu je. Já jsem totiž vždycky trpěl takovým komplexem, že jsem slabším studentem. Všichni pedagogové mě naopak přesvědčovali o tom, že jsem byl tím lepším studentem a že jsou na mě velmi hrdi. Tím mě zbavili velkého komplexu, který jsem měl od promoce až doposud.

Jaké kontakty udržujete s univerzitou?

Tím, že jsem ve Vědecké radě jak Pedagogické fakulty, tak celé univerzity, je kontakt s univerzitou velmi úzký.

Výstava v Muzeu umění byla retrospektivní. Svým záběrem pokryla spoustu oblastí života v různé době, v různých společenských skupinách, v různých prostředích. Existuje téma, ke kterému se rád vracíte?

Moje celoživotní téma je téma vesnice. To je téma, které mě opravdu pronásleduje, které mě vždy zajímalo a pravděpodobně zajímat bude, protože to je téma nekonečné. Ve chvíli, kdy vejdu na pole nebo do kravína nebo mezi lidi do domácností, jsem k neudržení. Dalším tématem je téma práce, které mě také fascinuje. Ať již je to práce na poli nebo v továrně, pořád je to to, co mě velmi silně zajímá. A samozřejmě se neustále vracím k sociálním tématům, jako je třeba život v ústavu sociální péče pro mladistvé – zde jsem nikdy dříve nefotografoval.

Co by byl váš fotografický vrchol nebo sen, který byste rád fotografoval?

Víte, já na nějaké vrcholy moc nevěřím. Myslím, že umění je koncentrovaná práce, takže to není to hektické přebíhání nebo hledání nějakých extravagancí. Co bych rád fotografoval? Pro mě přestavuje vrchol zachycení obyčejného života. Vůbec to není nic bombastického.

Fotografujete lidi často v intimních nebo vypjatých situacích. Jak docílíte toho, že ti lidé vaši přítomnost a to, že fotografujete, akceptují a že se chovají přirozeně, a že vy se cítíte na druhé straně při fotografování přirozeně a máte odvahu stisknout spoušť fotoaparátu ve chvíli, kdy třeba někdo prožívá zármutek nebo nějakou intimní chvíli?

Myslím si, že jednak je to poznání toho prostředí a určitá kontemplace, vcítění a napojení se na ty lidi. Přiznám se, že to pro mě není lehké. Ve chvíli, kdy se dostanu do toho emocionálního prožitku a začnu to opravdu prožívat ne jako fotograf, ale jako člověk, tak prakticky nemohu fotografovat. Člověk musí mít určitou hranici, udržet si trochu odstup a mít nadhled, aby se do toho úplně neponořil, protože v tu chvíli nemůžete fotografovat.

Jste spíš vně nebo uvnitř toho příběhu, který se právě odehrává?

Jsem vevnitř, samozřejmě, musím být jeho součástí, ale tak, abych tomu emocionálně nepodlehl.

Stalo se vám tedy už někdy, že jste chtěl zmáčknout spoušť, ale pak jste si to třeba rozmyslel, protože vás napadlo, že ten fotografovaný člověk by to velmi těžce nesl?

Samozřejmě, že takové situace nastávají. To člověk musí vycítit. Jsou chvíle, kdy váhám, jestli mohu nebo nemohu fotografovat. Na druhou stranu si ale říkám, že všechno, co život přinese, je tady vlastně proto, aby to bylo nějakým způsobem zaznamenané.

Takže si nemyslíte, že existují věci, které by měly zůstat skryté, které chce prožít člověk zcela sám?

Myslím si, že pokud je život přinese, tak vlastně ne. Záleží na tom, jak se potom použijí. Nafotografovány mohou být, ale potom je to otázka etická - jestli se to zveřejní, kde se to zveřejní a jak se to použije. To je ta druhá strana mince.

Konkrétně fotografie pohřbu, která byla umístěna na začátku expozice - jak jste s těmi lidmi komunikoval? Oni prožívali hluboký zármutek a teď do toho vstupuje fotograf…

Kdybych to nezmáčkl, tak vás ochudím o zážitek. Já jsem jen prostředník mezi realitou a vámi ...

…a ti lidé vás musí akceptovat.

Samozřejmě, bez toho to nejde. V takové situaci se musí člověk rychle rozhodnout, jestli to udělá, nebo neudělá, a mnohokrát jsem to taky neudělal.

Byl jste s těmi lidmi ve spojení před tím, než jste je fotografoval?

Samozřejmě, to je dlouhodobá příprava. Oni věděli, že tam na tom pohřbu budu fotografovat. Nejvýhodnější pro fotografa je, když vás pozvou a sami vás osloví, abyste událost nafotografoval, v tu chvíli máte otevřené dveře. To je ale ideální stav, který nebývá vždy.

Když jsme spolu před třemi roky mluvili, shodli jsme se na pocitu, že doba je hektická, čas se zrychluje, roste stres, svět je přetechnizovaný a z toho plyne i povrchnost vnímání světa kolem nás. Jak se tyto pocity odráží na tvorbě fotografa?

Já nechci, aby se to odrazilo na mé tvorbě. Jak fotografuji, vypnu mobil … Dělám vše pro to, aby to bylo co nejméně patrné na mé tvorbě.

Lze takovou atmosféru fotograficky zachytit?

Mám třeba spoustu fotek s mobilem. Je to možná záležitost mých studentů, kdy oni používají hodně takové výrazové prostředky, jako rozostřené fotografie, barevné fotografie, formu subjektivního deníku, kdy jdou spíš do náznaků. Já zůstávám spíše u klasického podání. Stále fotografuji analogově, stále si dělám fotografie sám, to jsou věci, které si nechci nechat vzít. Možná se to promítá v kompozici a úhlu pohledu. Když se podívám na starší fotografie a současné, je tam posun.

Jak se z člověka, který fotí běžné fotky, jako „já a strom“ „já a jezero“, stane lepší fotograf? Spočívá to v píli, tréninku, kumštu nebo je to v talentu a způsobu vnímání světa?

Všechno dohromady. Především je to ale práce. Pokud nemáte v sobě to zaujetí a nechcete, nikdo s vámi nepohne. Vy musíte chtít, vás to musí vzrušovat, vyvádět z klidu, znervózňovat. To je ve všem umění stejné. Pokud vás to nevzrušuje, tak to nemá smysl.

Otázky kladli: Daniel Agnew a Tomáš Chalupa, foto Daniel Agnew

Jaroslava Pospíšilová – Svěráková

Ze starší generace se registrují především ti, kterým je internet pomocníkem v jejich práci. Mezi absolventy z 50. let minulého století najdeme Jaroslavu Pospíšilovou - Svěrákovou (pod jménem Sverakova). Jako své povolání udává University Lecturer, art critic. Slavka Sverakova, jak dnes podepisuje své práce, žije v Severním Irsku, je Honorary Research Fellow of University of Ulster a teoretičkou a kritičkou umění na volné noze. Využil jsem možnosti komunikace, kterou Portál absolventů UP dává, a vedl s ní emailový rozhovor. Dr. Slavka Sverakova mi ochotně odpovídala, pochopitelně bez diakritiky.

Jsem take leniva hledat nabodenicka na neceske klavesnici, byt muj Dell umi psat v cestine. Ani se uz za to neomlouvam.

Doplnit „nabodeníčka“ není problém, a tak další odpovědi v tomto smyslu upravuji. Zajímalo mne, jak se dr. Sverakova dozvěděla o existenci Portálu absolventů.

Hledala jsem adresy bývalých spolužáku a kolegů, a zavadila jsem o různé jiné části univerzitních stránek.

Jaroslava Pospíšilová - Svěráková absolvovala na UP v roce 1956 specializaci estetika – dějiny umění. Vedoucím její diplomové práce s názvem „Chrám sv. Mořice v Olomouci, představitel pozdně gotické architektury XV. století“ byl prof. Václav Richter. Práce je uložena v archivu brněnské Masarykovy univerzity. V současné době o práci projevila zájem doc. H. Myslivečková, vedoucí Katedry výtvarné výchovy PdF. Dotázal jsem se dr. Sverakove, na její osudy a práci po absolutoriu UP, i na její emigraci.

Obávám se, že Vás zklamu - mám tolik co dělat, že jsem přestala psát svůj životopis a bibliografii už hodně dávno. Moji postgraduální studenti se také domáhají a říkají, že by tu práci za mne udělali, když jim zpřístupním archiv. Avšak... Mnohem víc mne baví dělat výzkum a psát eseje. Dokud jsem žila v Čechách a na Slovensku (pracovala jsem na Univerzitě Pavla Josefa Šafaříka a před tím na odnožích Komenského Univerzity v Prešově), přece jsem rozdělila čas mezi umění staré a současné. Emigrace mne oddělila od pramenů, ještě jsem stihla něco o literárních motivech v obrazech Hieronyma Bosche, ale pak jen dvacáté století. A teď jednadvacáté. Pokud se chcete podívat na pár esejů na internetu: http://www.recirca.com, pod reviews jsou: Jill McKeown, Sinead Aldridge, Samantha McKee, Theo Sims, Flow, Paddy McCann, Gary Shaw..,pod articles lze najit Ronnie Hughes, Martina Corry, A conversation with Kate Byrne. Redaktor pracuje na několika dalších mých článcích, jeden přibude asi zítra (psáno 15.3.2007), před pár hodinami jsem si prohlédla, jak to bude vypadat a dala svůj souhlas. – Už přibyl: On Susan MacWilliam’s Dermo optics (2006) a Explaining Magic to Mercer (2005). A teď šturmuju něco pro normální tisk. Můj manžel, Milan, učil v emigraci na téže univerzitě, ale v jiném kampusu. Pracoval v linguistice, fonetice a TEFL - což je postgraduální studium jak učit cizince anglicky. Ted už tři roky stůně, loňský rok byl nejhorší, pomalu se jeho zdraví zlepšuje pomocí alternativní medicíny (dcera v Anglii se tím zabývá).

Dr. Zdeněk Kristen v závěru svého oponentského posudku hodnotí její diplomovou práci jako pilnou a svědomitou, řešící daný úkol s opravdovým zaujetím i s patrným všestranným kritickým hodnocením jak archivních zpráv, tak i prvků výtvarných. Poslal jsem dr. Sverakove citaci závěru tohoto posudku. Dr. Sverakova na to reagovala:

Neznala jsem tento text, prof. V. Richter, myslím, nesdílel Kristenovo nadšení. Zejména, když u obhajoby vyzdvihl kapitolu, kde zápolím s výkladem protiřečení v pramenech. Co je na té kratičké kapitolce pro mne stále zajímavé, je, že jednak sleduje precizně Richterovy přísné instrukce (teprve později jsem je našla podepřené Karlem Popperem) a jednak, že jsem ji napsala ve snu, a po probuzení jsem ji horem pádem naklepala na stroji. Téměř bez oprav.

Na jedné internetové stránce věnované projektu Virtual Urban popisuje Slavka Sverakova několik významných olomouckých památek, dóm s. Václava, chrám sv. Mořice, radnici a trojiční sloup. Nad fotografií dómu vzpomíná na dobu studia: „Toto je dóm sv. Václava, stojí právě naproti místu, kde jsem pět let studovala dějiny umění a estetiku. Obrázek mi dovoluje představovat si, že jeho západní fronta pohlíží přímo ke knihovně, kde jsem trávívala každý den dlouhé hodiny, jeho věže flirtují s oknem, za kterým prof. Markalous (spisovatel, který si nepřál žít tak dlouho, až socialismus uspěje, protože „by to bylo tak nudné“) a prof. Trost podporovaní Rudolfem Chadrabou opracovávali nás neotesané zelenáče na poněkud sofistikovanější myslitele, zvlášť pokud je o filozofii a estetiku.“ Slavka Sverakova na tuto vzpomínku navázala v dalším mailu:

Markalous mi dal hluboký základ v nenormativní estetice - jednou jsem přednesla o něm přednášku na sjezdu britských historiků umění - a, když jsem otevřela diskusi, celé mé pozorné obecenstvo bylo utichlé. Až když se jedna žena zeptala, jestli ho mohu přiblížit k postavám, které oni znají, došlo k docela živé debatě.

Prof. Pavel Trost s Helenou Šmahelovou s námi (sedmi studenty) jednou byli, s Václavem Richterem a Ivem Krskem, na cestě malým autobusečkem po českých a moravských památkách - tehdy jsme zažili Trosta humorného. Byl absolutně skvělý, když člověk potřeboval nějaký ten zapadlý Zeitschrift z Markalousovy knihovny. Přinesl mi to příští ráno… Slavka Sverakova se přes své plné pracovní zatížení přece jen dala svést vzpomínkami.

Vidíte, co jste způsobil! Místo, abych psala o velké změně na trhu se současným uměním se mi v paměti obnovují dobré vzpomínky... ale byly i zlé, jako třeba jak mi Hladiš a spol. zabavovali bible, protože moje spolubydlící na Kateřinské žalovala, že jsem si je opět sehnala. Anebo jak paní ... teď mi vypadlo jméno té předobré duše v univerzitní knihovně* - dávala pro mne zabalit Kanta do obalu od Marxe, protože Kant byl na indexu. A jsou i horší. * Při korektuře dr. Sverakova doplnila: Myslím, že to byla skvělá paní Lorencová, co riskovala své zaměstnání – ona, její pomocník, co nosil knihy, a já jsme byli oddaní spiklenci.

Mám pocit, že si paní dr. Slavka Sverakova na studijní léta zavzpomínala docela ráda. Tak to aspoň vyznívá ze závěru naší dosavadní krátké korespondence.

A tak trochu lituji, že až do kongresu v Brazílii, na konci září, mám šňůru prací, které jsem už slíbila neodložit.

Ptal se T. Hrbek

Jiří Pavlica

Požádali jsme Jiřího Pavlicu, laureáta letošní přednášky významného absolventa, aby upřesnil název a obsah své přednášky. Definitivní název přednášky je:

Barevná krajina hudby

K obsahu přednášky Jiří Pavlica sdělil:

„Dnešní svět přináší netušené možnosti poznání, mnohost podnětů, zážitků a inspirací, ale také chaos, relativizaci a zmatení hodnot. Ve své přednášce se pokusím nastínit, jak je možné se s těmito problémy vyrovnávat v rámci hudebního světa. Opírám se o dlouholeté zkušenosti kontaktu s posluchači, ať již jako autor či interpret. Východisko vidím v uvědomění si a poznání vlastních kulturních kořenů, tedy toho, co bylo před námi a odkud jsme historicky vyšli, v pochopení svého místa v dnešním světě bez hranic, a také v hledání smyslu svého konání v kontextech duchovních a etických. V rámci přednášky zazní hudební ukázky dokumentující tuto cestu, a to jak v reprodukované podobě, tak v živém vystoupení komorního smíšeného sboru a orchestru Ateneo Univerzity Palackého v Olomouci s dirigentem doc. Pavlem Režným.“

Benjamin Kuras

Benjamin Kuras se 16. února nenadále objevil na Rektorátu UP, shodou okolností právě v okamžiku, kdy vyšlo 16. číslo Žurnálu UP, v němž ředitel Archivu UP PhDr. P. Urbášek uveřejnil další ze série článků z novodobé historie UP, tentokrát věnovaný 60 letům. V něm připomíná, jak Miloš Kuraš (dnešní spisovatel a publicista Benjamin Kuras) spolu s Ivanem Theimerem (čestným doktorem UP z roku 1998) organizovali Majáles 1967.

Urbáškův článek Sweet sixties jsem ale našel v Žurnálu, až když Benjamin Kuras odešel. Upozornil jsem ho na text mailem a zároveň jsem ho požádal, aby mi napsal o svých současných aktivitách. Zde je jeho odpověď.

Čím se zabývám, stačí doufám takto stručně: Před novým rokem jsem vydal 17. a 18. knížku: Žít všemi údy - hravý Talmud, což je zábavný stručný výklad těch nejčtivějších a nejdramatičtějších pasáží z Talmudu a talmudických dějin, a PPP-politika prochází pupkem, což gastropolitická analýza toho, jak naše politické myšlení je ovlivněné tím, co jíme.

V březnu vydávám devatenáctou a dvacátou - Evropa snů a skutečností, která navazuje na moje předchozí knihy Sekl se Orwell o dvacet let? a Jako psa ke kndelábru a zaznamenává tragikomicky pokračující úpadek Evropy.

A tou dvacátou je malá knížka o Komenském nazvaná Slepování střepů, která bude součástí výstav inspirovaných Komenského knihou Orbis Pictus. V Praze výstava začíná 14. března , v Olomouci se jedná předběžně na říjen s primátorem, manželi Králíkovými z firmy Grapo, zájem o patronát projevil i europoslanec Březina. Výstavy pořádá nakladatelství Wald Press, které také vydává Slepování střepů a plánuje nový časopis Orbis Pictus, na jehož tvorbě jsem byl přizván se podílet. Do toho musím ještě stihnout v tomto roce dvě další knížky a anglickou verzi Komenského pro Ameriku 2008.

Jan Švec

RNDr. J. Švec, Ph.D., vynálezce videokymografie – unikátní metody pro vysokofrekvenční optické sledování kmitů hlasivek, vloni v rámci cyklu Vědeckopopulárních přednášek významných absolventů odhaloval Tajemství hlasu.

Před letošní přednáškou jsme ho požádali o odpovědi na několik otázek.

Přijedete na přednášku svého následovníka v řadě významných absolventů poctěných tímto privilegiem?

Velice rád jsem od Vás a od prof. Pešáka slyšel, že pan Jiří Pavlica byl vybrán jako letošní významný absolvent UP. Považuji ho za jednoho z nejvýznamnějších představitelů folklórní hudby v českých zemích. Jeho aktivity s Hradišťanem a jeho přirozená četná spolupráce i s umělci jiných hudebních žánrů (mimo jiné jazzovým pianistou a olomouckým rodákem Emilem Viklickým, písničkářem Vlastou Redlem a mnoha dalšími) jsou obdivuhodné a velice inspirující. Píši si datum jeho přednášky a pokud budu mít možnost v této době být v ČR, rád se přijdu podívat. Bohužel to nyní ale nemohu určitě slíbit; můj časový program je velice náročný.

Co se událo od loňské přednášky ve vaší profesi a co vás čeká v nejbližší době?

Mimo jiné, můj nynější spolupracovník dr. Q. Qiu vytvořil v nizozemském Groningenu novou videokymografickou kameru, která vylepšuje možnosti vyšetření kmitání hlasivek u pacientů s poruchami hlasu a zlepšuje informace o kmitání hlasivek u zpěváků. Na přelomu února a března budu 10 dnů v USA, kde ve spolupráci s Dr. Dimitarem Deliyski působícím na Univerzitě v Jižní Karolíně budeme pracovat na vylepšení automatické detekce nových diagnostických parametrů z vysokofrekvenčních videozáznamů kmitání hlasivek. Koncem března pak přednáším na kompoziu Mezinárodní asociace logopedů a foniatrů (IALP) v brazilském Sao Paulu.

Udržujete kontakty se svou alma mater?

Po mé loňské přednášce se otevřela možnost mého návratu na Katedru experimentální fyziky PřF UP, kde je v rámci oddělení biofyziky zájem a prostor pro mé aktivity v oblasti výzkumu lidského hlasu, včetně hlasu zpěvního. Je velice reálné, že zde začnu působit již od září tohoto roku, po dokončení prací na mém současném projektu na Univerzitě v Groningenu v Nizozemsku. Vzhledem k tomu, že mé aktivity jsou výrazně interdisciplinární, počítám s využitím spolupráce s domácími a zahraničními specialisty různých oborů (lékaři, zpěváci, hlasoví pedagogové, ale i inženýři, fyzici, matematici, biologové, atd.), kteří mají zájem o podrobnější pochopení principů fungování lidského hlasu. Tradičně jsem ve spojení s prof. Pešákem z LF, se kterým se navzájem informujeme o výsledcích našich výzkumů.

Ptal se T. Hrbek